někoho změnit z upjaté, namyšlené krávy v odvázanou milovnici mejdanů? Když jsem si jí všimla poprvé, měla jsem pocit, že má v zadku zaklíněného něco dlouhého a ostrého. Vypadala jako vévodkyně z Kentu na královském křtu. P. má také problémy s chlapem. Zrovna se vdala. Tohle měla být původně vlastně její svatební cesta, ale manžel se vypařil a utekl jí. Faktem je, že manželství trvalo jedenáct dnů, než odletěl stavět chatrče pro chudé v nějaké zemi třetího světa, ale to je nepotvrzená informace. Nevím, co provedl ve svém minulém životě, ale muselo to být dost špatné, když to vyvolalo takovou cestu pokání. P. svoje city teď napřela na malého flekatého pejska, který se jmenuje Blakas. Říká, že má alergii, a že je jejich spojení pouze dočasné, ale nepřekvapilo by mě, kdyby spolu prošli dlouhou cestu, P. a Blakas. Jsou si v určitém smyslu podobní. A. je jako divoká karta. To, co ji štve, také nazývá problémy s chlapem, ale u ní to jde tak hluboko do minulosti, že bych to spíše nazvala problémy se životem. A ona je tak trochu tajemství. Je Američanka, ale mluví i španělsky a na rameni má srandovní podomácku vytvořenou kérku. Chci se jí na ni zeptat, ale je to myslím ještě trochu předčasné. Spatřila jsem ji, jak se tajně vykrádá z města na pláž velice brzy, mezi osmou a devátou ráno. Vrátila se s mokrými vlasy, ale tvrdí, že neumí plavat. O té dívce ještě uslyšíme. Mezi schůzkami SSP a turistikou s Bozem a Fee začalo být na ostrově dost živo. A já jsem hodně psala. Ani ne tak svůj román (ačkoli je snad to moje psaní o něco méně zoufalé než jindy), ale aspoň svůj deník. „Kay?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247108
„Hm?“ „Odlož to pero a obleč se. Jdeme ven,“ řekla Fee. Měla na sobě háčkovaný top, ve kterém její plná ňadra vypadala jako pytlíky s cibulí, a děsný cár látky jako minisukni. Na rozdíl od jejích fyzických i intelektuálních darů přírody se její smysl pro styl blížil vkusu prostitutky. „A sundej si ty hnusné kalhoty. Obleč se dneska jako ženská, prosím.“ Boz zafuněl. „Kay že se má obléct jako žena? V den, kdy si obleče sukni, se do ní navleču i já.“ „Bozi, ty můj skvělý moulo. Posuň se, ať si můžu vzít šaty,“ řekla jsem. O patnáct minut později jsme byli na cestě do baru. Bylo brzy, a tak jsme ještě dostali stůl v klubu Coyote. Plastikové židle byly postaveny ve svahu, takže člověk musel dávat pozor, aby se neskutálel. Nějaký chudák chlapík se samozřejmě rozčílil, před zraky všech upadl a způsobil hodně smíchu. Dávala jsem pozor, aby se to nestalo mně. Fee šla k baru pro pivo. Podezírám ji, že celá ta záležitost s minisukní měla hlavně přitáhnout pozornost barmana, statného Kanaďana se zelenýma očima a stehny velikosti ponorek. „Líbí se jí ten barman,“ řekl Boz. Znělo to trochu smutně, tak jsem si řekla, že teď je ta vhodná chvíle, udělit mu své požehnání. „Víš, mně by nevadilo, kdybyste ty a Fee, no víš…“ Udiveně na mě zíral. „Chci jenom říct, že ty a Fee jste moji nejlepší přátelé a kdybyste měli chuť si to spolu rozdat, nechci vám stát
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247108
v cestě. Jasně, že nechci, abyste se přede mnou do němoty mazlili, ale vidím, že ji chceš a… “ „Kay.“ „…nemusí to ovlivnit naše přátelství, ani nic jiného. Budeme pořád životem se probíjející spisovatelé a tak, tedy s výjimkou Fee, která je, zdá se, na cestě k slávě a bohatství…“ „Kelah.“ „…a nemám pochyb o tom, že ty budeš v pořádku. Získáš doktorát a budeš skvělým profesorem, Bozzie, já to vím. Tak si s tím nedělej hlavu. Nevadilo by mi…“ „Sklapni!“ Bozův normálně klidný obličej celý zrudl. Kdy se to stalo? „Když dovolíš, rozhodnu se sám, s kým budu šukat, díky moc. Nejsem na tom tak špatně, abych musel vylizovat dno sudu s vlastními kamarádkami.“ Opřel se o opěradlo vratké židle a zuřivě kouřil. Byla jsem v šoku. Takhle to cítí? Že já a Fee jsme dno sudu? „Chtěla jsem ti jenom pomoct,“ řekla jsem mírně. „Tak to tedy nedělej.“ Za pár minut se vrátila Fee s drinky. „Strašně se mi tady líbí! Hej, Bozzie, dej mi šluka. Věříte tomu, že Aaron, ta božská bytost, se se mnou chce po směně sejít? Na zdraví!“ Když jsme si přiťukávali láhvemi, pokusila jsem se o úsměv, ale Boz se mi nepodíval do očí. V půl čtvrté ráno mě probudilo pořádné třísknutí u vchodu. „Do prčic práce!“ uslyšela jsem, pak se ozvalo ostré zařinčení, jako kdyby se po podlaze kutálel kbelík, kterým přes den zapíráme dveře, aby se nezavíraly. Oči jsem nechala
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247108