„Udělá někdo něco, aby moje dcera přestala mlátit hlavou do vozíku? A proč jí nikdo neučesal vlasy? To, že musí nosit helmu, ještě neznamená, že jí nemůžete učesat vlasy na čele.“ Vlasy! Na okamžik Kitty zahlédla v hlavě obraz, jak ji Povadlý obličej bere ke kadeřnici. Byla malá – ani nedosáhla nohama na zem. Před ní bylo obrovské zrcadlo a Kitty si připadala opravdu dospěle. „Rádi bychom nechali zkrátit ofinu,“ řekl tenkrát. A pak vzpomínka zmizela. Jen tak. Tenkrát se zdál být opravdu milý. Ale potom, pak udělal… do háje. Pohled do minulosti se zavřel a zůstal po něm jen strach a vztek. Vzpomínky se teď do sebe zamotaly jako volná oka na hodinách s Pé Té. Žádná z nich nedávala smysl. „Víte, ráda bych k tomu taky něco řekla.“ V místnosti byl ještě někdo další. Vysoká žena s tichým hlasem, která vystoupila zpoza muže s povadlým obličejem. Byla mladší než on. Měla velmi krátké blond vlasy. Skoro jako ti skřítci ve vysílání pro děti. A ta krásná sukně! Tyrkysová byla Kittyina velmi oblíbená barva, spolu s růžovou. Jak moc si ji chtěla pohladit. Když nemůžete mluvit, je dotýkání se, naslouchání a prohlížení super důležité. Dokážete tak toho o lidech hrozně moc zjistit. Tahle nová návštěva měla styl. Ale byla vyděšená. Kitty to dokázala vycítit i zdálky. A právě teď si tahle krásná žena klekla před ní. Zadívala se jí do očí. Z nějakého důvodu se Kitty v duchu před očima mihl blonďatý cop. A školní aktovka. „Promiň, že jsem se za tebou ještě nestavila, Kitty. Ale teď tu jsem. A vyřeším to, slibuju.“ „Kdo jsi?“ zabublala Kitty. „Nepoznáváš mě, Kitty?“ Žena na ni upírala naléhavý pohled. Vyděšený. „Jsem Ali. Tvoje sestra. Totiž, nevlastní sestra, abych byla přesná.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246585
25 x Alison leden 2017
Pečlivě si Kitty prohlížím, když k ní mluvím. Jak moc mi rozumí? Už je to tak dávno, kdy jsem ji naposledy navštívila. Několik let. Párkrát jsem se sem málem vydala. Máma mě skoro přesvědčila, abych přijela na nějaký koncert, kterého se Kitty účastnila, není to tak dlouho. Ale tenkrát jsem z toho vycouvala. Cítila jsem se hrozně. Prý už Kitty řekli, že přijde „speciální“ návštěva. Měla jsem se stydět. Ale nějak to vyžehlili, říkala máma, nechali ji vyfotit do místních novin. „Moc se jí to líbilo.“ Je možné, že tohle je skutečně moje krásná sebevědomá sestra? Její kdysi štíhlá postava je teď skoro obézní. Kitty vypadá v tom ručně pleteném svetru spíš jako neelegantní padesátka než jako mladá šestadvacetiletá žena. Jednu ruku má zkroucenou a druhou v sádře. Její tvář je pořád stejně ochablá, jako když jsem tu byla naposledy, jedno oko níž než to druhé. Na vteřinu stočím pohled stranou, šokovaná tím, jak jsem zhnusená. Můj pohled pak padne na sestřiny vlasy. Znovu jí narostly, zatímco jsem ji neviděla, jenže teď měly jinou barvu. Zpod helmy, která jí drží lebku pohromadě, vykukovaly hnědé kudrliny. Samozřejmě že jsem před všemi těmi lety byla u toho, když jí kvůli operaci oholili krásné světlé kadeře. Copak jsem si kvůli tomu neostříhala vlasy i já? Nejen abych vytvořila své „nové já“, ale taky abych si – jak to jen bylo možné – prošla stejnou zkušeností; podobně jako příbuzní pacientů podstupujících chemoterapii, kteří si ze soucitu oholí hlavu dohola. Polknu a snažím se všechno vstřebat. Z jejích úst vytékají sliny, jak vyslovuje slova, která mi nic neříkají. Ta hezká Kitty je takřka k nepoznání. Přesto vidím záblesky její dřívější podoby. Způsob, jakým se mi dívá do očí, jakoby provokativně. Ty modré oči, které dokázaly tak hluboko zavrtat svůj pohled a získat, co chtěly. Je to moje malá sestřička. Nebo abych byla přesná, nevlastní sestřička, přestože moje matka nesnášela, když jsem jí tak říkala. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246585
Se sestrami se to má tak, že se automaticky předpokládá, že spolu budou vycházet. Většina rodičů to očekává, i když jste jako oheň a voda. Jenže Kitty a já? Nikdy. Když se jí zahledím do očí, je to jako dívat se do minulosti. Vzpomínám si na jeden den na pláži. Matka odešla na veřejné záchody. Dávej pozor na sestru, Ali. Nečekaně mohutná vlna Kitty takřka odnesla, když se cachtala v jezírkách. Nějak se mi podařilo ponořit se pod hřeben vlny, chytit ji za plavky u krku a vytáhnout ji do bezpečí na pláž. „Pusť mě,“ křičela na mě vztekle a očividně si vůbec nevšimla, že jsem jí právě zachránila život. Když se matka vrátila, sestra tvrdila, že jsem jí „ublížila“. Moře už bylo zcela klidné. Zdálo se, že nemá moc smysl snažit se vysvětlit, co se ve skutečnosti stalo. Ne že by matka byla nespravedlivá: velmi mě milovala. Jenže sestra měla vždycky nějak navrch. Až do onoho okamžiku. Poškození mozku, říkali. Už nikdy nebude stejná jako dřív. Je to zázrak, že přežila. Přesto teď Kitty paradoxně získala to, co jsem si záměrně odpírala. Dítě. A muže, který ji miluje. Nemělo by to být možné, ale hrdlo se mi svírá starou závistí. Jak může matka vůbec uvažovat o potratu? Nějak to zvládneme. Musíme, i když z toho mám velké obavy. Pokud jde o Davida – který už nemá vousy a tváře mu poněkud ztloustly –, nemůžu se na něj ani podívat. „Nepřipadá v úvahu, že by ti dva měli dítě,“ říká teď můj nevlastní otec. „Nesmysl.“ Vstanu. „Pomůžu jim.“ Nechci tu nabídku vyslovit nahlas. Je nerealistická. Přesto mám pocit, že to je to nejmenší, co můžu udělat. Vybaví se mi, jak jsme jednou v našem nákupním centru potkali Santa Klause. Kitty seděla v kočárku. Navztekaná. Popudlivá. Zpočátku jsem ji směla vézt. Za odměnu. Jenže začala hrozně vyvádět, protože chtěla, aby kočárek tlačila máma. „Copak by sis přála, děvenko?“ zeptal se mě Santa Claus. „Sestřičku,“ odpověděla jsem. Máma se nervózně zasmála. „Vždyť už jednu máš.“ „Chci hodnou sestřičku, která mě bude mít ráda.“ „Kitty tě má ráda, drahoušku.“ Jenže já jsem věděla, že to není pravda. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246585