Kochal se tímto obrazem pořád dokola – pokaždé však pozměnil nějaký detail. Stále však něco scházelo. Náhle postřehl kohosi s rozcuchanými, sluncem vybledlými vlnitými vlasy. Ta postava v bílém se dostala až do přední řady těch, kteří v hlubokém díkůvzdání měli čela až u země. Vtom zdvihla hlavu a vyplázla na něj jazyk. Vzrušení dostoupilo vrcholu a najednou pocítil erekci. Nestačil ani polknout. Než si uvědomil, co vůbec dělá, ucítil svou ruku v pyžamu. Jock Murphy ho již dávno před tím varoval: „Mladý člověk si tím může pokazit zrak, mladý pane. Už jsem viděl mnoho opravdu dobrých hráčů póla nebo kriketu, jejichž kariéru zakončila samohana.“ Ale fantazie pracovala naplno: Annalisa opět seděla s roztaženými koleny a pomalu si vyhrnovala bílou róbu. Viděl jasně nahá stehna a zasténal. Pohled upírala na spodní část jeho leopardí kůže, jazykem si olizovala vilně pootevřené rty a bílá sukně se sunula výš a výš. Sevřená ruka se pohybovala rychleji – nedokázal to nijak zastavit. Stále vsak nemohl zahlédnout její klín. Nohy se zdály strašně dlouhé, jako by se nikde nesetkávaly. Křečovitě sebou trhl a nahnul se přes již letící ruku. Potom k tomu došlo: ostré a tak bolestivé, jako bajonet vražený přímo do břicha. Zaúpěl a padl zpět do polštářů. Pihovatá, šklebící se tvář zmizela a mokré pyžamo ho začalo studit. Neměl však sílu vstát a převléknout se. Ráno ho vzbudila vůně dobré kávy, k níž sluha naservíroval sladké domácí suchary. Šasa se cítil vyčerpaný a úplně omámený. Venku stále vládla hluboká tma, a tak se obrátil na bok a polštářem si zakryl hlavu. „Mám nařízeno počkat, dokud nevstanete,“ oznámil ponuře černý Ovambo. Šasa tedy znechuceně opustil postel a belhal se do koupelny. Cestou se snažil zakrýt zaschlou skvrnu na pyžamu. Další ze služebnictva, který se staral o koně, mu již osedlal jeho hřebce a čekal u schodů k bungalovu. Šasa zašprýmoval a pak se věnoval koni: podrbal ho a potom mu jemně dechl do nozder. „Zdá se mi, že moc tloustneš,“ škádlil ho. „Musíme s tím něco dělat, a tak se dáme do tréninku.“ Skočil do sedla a vzal to zkratkou podél potrubí okolo kopce. Tudy proudila voda z pramene za kopcem do dolu k praní vydolované zeminy. Projel kolem čerpací stanice a zastyděl se při 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246558
vzpomínce na svou noční hříšnou příhodu. Svítalo a pláně pod skalnatými útesy se probouzely. Zapomněl na všechno, unesený nádherou přírody okolo, která tak krásně vítala nový den. Na odvrácené straně kopců zakázala Centaine kácet stromy. Divočina tu zůstala nedotčená, a tak se všude ozývalo různorodé cvrlikání, a dokonce jim přeběhla přes cestu i malá antilopka, vracející se od pramene. Kůň sebou cukl a teatrálně uskočil. „Nech toho, ty starý šašku,“ zasmál se Šasa. Vyjel na druhou stranu kopce, kde se výhled změnil na skoro depresivní. Vykácená mýtina hyzdila krajinu jako obrovská jizva společně s plechovými budovami. Zabořil paty do slabin koně a ten se na poslední míli rozběhl do cvalu. Dorazili k bráně dolu těsně předtím, než se na cestě z ubytovací kolonie objevil Twentyman-Jonesův starý vůz s rozsvícenými reflektory. Doktor vystoupil, zkontroloval si čas a zesmutněl: Šasa se objevil o tři minuty dříve. „Jestlipak už jste někdy navštívil těžbu v podzemí, mladý pane?“ „Prozatím ne, doktore Twentyman-Jonesi.“ Chtěl ještě dodat, že máti to nikdy nedovolila, ale zdálo se mu to jaksi nevhodné. Prvně pocítil rozmrzelost nad vládou všudypřítomné matky. Twentyman-Jones ho představil vedoucímu směny. „Pan Šasa bude pracovat s vámi,“ oznámil. „Chovejte se k němu naprosto normálně, jako ke každému mladému muži, který by se měl stát jednoho dne ředitelem,“ skončil s instrukcemi. Z doktorova zasmušilého výrazu bylo naprosto nemožné odhadnout, zda žertuje, takže se nikdo ani nepokusil zasmát. „Dejte mu přilbu,“ nařídil Twentyman-Jones. Zatímco si ji Šasa pevně utahoval, došli k strmé skále. Těžní tunel vyhloubený do boku skály připomínal rozevřenou tlamu prehistorické obludy. Koleje v něm mizely pod strmým úhlem a ztrácely se hluboko v temnotách. Řada důlních vozíků stála na kolejích a čekala na cestu pod zem. Twentyman-Jones mladíka dovedl k prvnímu z nich a vsoukali se do té plechové nádoby. Celá směna se už vyrojila a zabrala místa v dalších: tucet bílých předáků a sto padesát černých horníků v zaprášených kombinézách a plechových přilbách. Radostně se chechtali a pošť uchovali. Parní stroj obsluhující naviják se rozklapal a začal syčet. Vozíky sebou trhly a vlastní vahou se rozjely. Železná kola hlučela a rachotivě oznamovala každý spoj. Za chvíli zmizeli v naprosté tmě tunelu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246558
Šasa se zavrtěl. Necítil se nijak dobře v této absolutní temnotě. Nedohlédl si ani na špičku nosu. Jak ho potěšili horníci kmene Ovambo, kteří vzadu pěli své oblíbené písně: hluboké melodické hlasy znásobovala ozvěna tunelu. Překrásný zpěv celého chóru na něj působil jako balzám liturgického chorálu. Šasa se uklidnil a nahnul se blíž k doktorovi, aby vyslechl další informace. „Tunel se svažuje pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů. Kapacita navijáku je sto tun, což je v hornické řeči asi šedesát plně naložených vozíků. Naším cílem je vyrubat šest set vozíků za směnu a vytáhnout je na povrch.“ Šasa se snažil koncentrovat na udaná čísla, protože věděl, že ho matka večer přezkouší. Ale neobvyklá temnota a nádherný zpěv společně s rachotem sjíždějících vozíků ho rozptylovaly. V dálce před nimi se objevilo malé bílé světélko, které se zvětšovalo. Náhle se ocitli na konci obrovského tunelu v oslnivém světle a Šasa se až zajíkl údivem. Znal sice vše z diagramů a samozřejmě také viděl fotografie na desce matčina stolu ve Weltevredenu, ale přesto nebyl připraven na pohled, který se mu nyní naskytl. Téměř perfektně kulatý otvor uprostřed kopců, otevřený nahoru k nebi. Okraje těžebního prostoru byly strmé, skoro kolmé. Šedivé skalní stěny ho ohraničovaly a Šasa si připadal jako v jícnu obřího kanonu. Dál již koleje pokračovaly v plném světle pod stejným úhlem až na dno do hloubky šedesát metrů. Vytěžené naleziště diamantů mělo průměr celé míle a skály se nad vším tyčily do sta i více metrů. Twentyman-Jones ho stále zavaloval vědomostmi. „Tohle je typický vulkanický sopouch, prakticky vyfouknutý otvor z hlubin země, kudy se roztavené magma vyvalilo v dávných časech na povrch. V teplotách přibližně stejných, jako máme dnes na Slunci, se pod obrovskými tlaky tvořily diamanty. Objevily se na povrchu společně s vřelou lávou, která je vynesla podobně, jako je řeka dopravila k pobřeží.“ Šasa si málem vykroutil hlavu ve snaze prohlédnout si obrovské proporce celého dolu. Twentyman-Jones však nerušené pokračoval: „Potom se sopouch hluboko v zemi uzavřel, vše vychladlo a ztuhlo. Horní vrstva byla vystavena působení klimatických podmínek, zoxidovala a vytvořila klasickou ,žlutou horninu‘. To je první dia100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246558