Robertova matka, která se nedala tak snadno odradit jako její muž a měla v Německu příbuzné, od nichž dostávala ilegální cestou znepokojivé dopisy, se dožadovala spravedlnosti za každou cenu, ale posléze i ona uznala, že je beznadějné hnát celou tu věc dál. Avšak když za čtyři týdny po nehodě směla Roberta odvézt domů a seděla vedle svého syna v ambulanci, která je měla oba dopravit do Ženevy a pak dál do Paříže, vzala Roberta za ruku a řekla mrtvým hlasem: „Musíme brzy odjet z Evropy. Nemůžu žít ve světadíle, kde se beztrestně dějí takovéhle věci.“ Mnohem později, za války, když pan Rosenthal zemřel v obsazené Francii a Robert s matkou a sestrou žili v Americe, uslyšel jeden Robertův přítel, který také často jezdil na lyže do Evropy, vyprávění o muži v bílé čepici a řekl Robertovi, že téměř jistě zná člověka, na něhož se Robertův popis hodí. Je to prý lyžařský instruktor z Garmische nebo snad z Obersdorfu či Freudenstadtu, který má pár bohatých klientů z Rakouska a každou zimu s nimi jezdí z jednoho lyžařského střediska do druhého. Ten přítel nevěděl, jak se ten člověk jmenuje, a Robert sám byl v Garmischi jen jednou s francouzskou armádou na konci války a tenkrát ovšem nikdo nelyžoval. Teď stál ten člověk sotva metr od něho, obličej za zády hezké Italky orámovaný rovnými černými plochami lyží, a jeho oči pod téměř albínskými řasami se dívaly chladně a s urážlivým výsměchem přímo na Roberta, ale nekmitl v nich ani záblesk poznání. Nescházelo mu už moc do padesátky a obličej měl masitý, ale pevný a zdravý a tenké, ostře narýsované rty mu dodávaly solidní a ukázněný výraz. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246437
A Robert ho nenáviděl. Nenáviděl ho pro ten pokus zavraždit v osmatřicátém roce čtrnáctiletého chlapce; nenáviděl ho pro zločiny, které nepochybně spáchal nebo jichž se účastnil za války; nenáviděl ho pro otcův skon a matčino vyhnanství, nenáviděl ho proto, co řekl o té hezké americké dívence s beranicí; nenáviděl ho pro ten samolibý, drzý pohled a zdravou, ničím nedotčenou robustnost jeho obličeje a krku; nenáviděl ho za to, že se může dívat přímo do očí člověku, kterého chtěl zabít, a nepoznat ho; nenáviděl ho, protože byl zde a přinášel myšlenku na smrt a pocit studu za neukojenou mstu do této stříbřité sváteční bubliny, vznášející se v lahodném vzduchu nad laskavou, pohostinnou zemí. A ze všeho nejvíc nenáviděl toho muže v bílé čepici za to, že zradil a surově zesměšnil těžce získaný klid, který si Robert po válce vydobyl pro sebe, ženu a děti svou prací, svou pohodlnou, lehkovážnou, šlechetně odpouštějící mentalitou Američana. Tenhle Němec ho oloupil o jeho pocit normálnosti. Žít se ženou a třemi dětmi v čistém, útulném domku není normální, mít své jméno vytištěno v telefonním seznamu není normální, smekat klobouk při setkání se sousedem a platit účty není normální, ctít zákony a spoléhat na ochranu policejních orgánů není normální. Němec ho vrhl o celá léta nazpátek ke starší a pravdivější normálnosti – k vraždění a krvi, k útěkům a zákeřnosti, k plenění a k troskám. To si Robert jen na čas namlouval, že povaha každodennosti se může změnit. Ten Němec v natřískané kabině ho teď zas přivedl k rozumu. Že ho Robert potkal, byla náhoda, ale ta náhoda mu odhalila, co je trvalé a nenáhodné v jeho životě i v životě lidí okolo něho. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246437
Mac mu něco povídal a dívenka v beraničce zpívala nějakou americkou písničku příjemným, tenkým hlasem, ale Robert neslyšel, co Mac říká, a slova písně mu nedávala žádný smysl. Odvrátil se od Němce, zadíval se na sráznou kamennou stěnu hory, teď téměř zakrytou vířícím mračnem, a přemýšlel, jak to zaonačit, aby se zbavil Maca a unikl těm mladým Američanům a mohl jít za Němcem, zaskočit ho o samotě a zabít ho. Nechtěl, aby z toho byl souboj. Nehodlal dát tomu muži příležitost, aby o svůj život bojoval. Chtěl ho potrestat, a nikoli jen symbolicky obhájit svou čest. Vzpomněl si na historky o lidech, kteří byli za války v koncentračních táborech a později se znenadání někde setkali se svými mučiteli, předali je úřadům a se zadostiučiněním přihlíželi jejich popravě. Ale komu by on mohl toho Němce předat – švýcarské policii? Který trestní zákoník počítá s takovým zločinem? Nebo by mohl udělat totéž, co bývalý vězeň, který potkal v Budapešti tři nebo čtyři roky po válce jednoho ze svých věznitelů na mostě přes Dunaj a prostě toho chlapa popadl a hodil do řeky a díval se, jak se topí. Když pak ten koncentráčník vysvětlil, kdo je on a kdo je ten utopenec, byl osvobozen a oslavován jako hrdina. Ale Švýcarsko není Maďarsko, Dunaj je daleko a válka už dávno skončila. Ne, může udělat jen jediné, totiž sledovat toho muže, držet se nablízku a překvapit ho, až bude někde na svahu sám, zavraždit ho tak, aby to vypadalo jako náhoda, a zmizet za hranice dřív, než se kdokoli začne na něco vyptávat, nesvěřit se nikomu ani slovem, mrtvolu schovat pokud možno na osamělém místě, kde ji přikryje sníh a nebude nalezena dřív, než sedláci 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS246437