„Třeba saranče, ale moc pěkné.“ Arťom Mykolajovyč neznatelně hladí Hryhorivnu dlaní. Dlaň sálá horkem. „Jak se má ta vaše známá… Bella?“ tajemně se vyptává Arťom Mykolajovyč. „Dobře.“ „Už se jí o nikom nezdá?“ „Víte že už ne?“ „Jaká škoda,“ Arťom Mykolajovyč je rozčarovaný. „A víte vy co, Arťome Mykolajovyči,“ Hryhorivna k němu důvěrně přistupuje, „a víte vy co? Polibte mě prostě hned. Tady a teď. Polibte mě.“ Arťom Mykolajovyč na Hryhorivnu zmateně třeští oči. „Proč tady,“ huhlá, „přijďte za mnou do pracovny… Na konci směny… Bude to v klidu, beze svědků…“ „Tady a teď, Arťome Mykolajovyči,“ Hryhorivna zavírá oči a špulí rty. Všechno, nebo nic. „Hryhorivno, co to děláte? Lidi se na nás dívají.“ „Ať se dívají.“ „Tak to nejde. Nějaké slušné vychování přece.“ Hryhorivna ustupuje a zapaluje si jedenáctou cigaretu dnešního dne. „Jak se má Alina?“ ptá se klidně. „Pozdravujte ji.“ „Určitě budu,“ říká Arťom Mykolajovyč a jako omámený vchází do budovy polikliniky. „Nashledanou.“ Je třeba si aspoň jednou za život něco odpustit, přemítá Hryhorivna a vtahuje do plic oblak kouře. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245895