ANDREJ GRAČOV
Avšak nakolik pokusy československých reformátorů sloučit socialismus s demokracií vyvolávaly naděje u sovětských „šedesátníků“, natolik znepokojovaly moskevské ortodoxní ideology. Samotná formulace „socialismu s lidskou tváří“ se přijímala jako výzva „reálnému socialismu“, který byl už v SSSR vybudován, protože se tím nepřímo chápalo, že ten má „nelidský“ charakter. Československé události těchto jarních dní nedůvěřivě sledovali nejen moskevští inkvizitoři, ale také jejich východoevropští sousedi, představitelé NDR, Polska, Bulharska. Ti viděli v „erozi“ svých kolegů z Varšavské smlouvy ještě větší nebezpečí pro své režimy, než moskevští konzervativci. Proto Honnecker, Živkov a Gomulka žádali na Brežněvovi ještě důrazněji než členové sovětského politbyra „rozhodná opatření“ na obranu zájmů světového socialismu. Ačkoliv jsme společně s Lebeděvem jako jeden hlas upozorňovali Pelikána a jeho kolegy, aby neopakovali „chyby“ Maďarů z šestapadesátého roku, kteří vyprovokovali sovětskou intervenci, ani jednomu z nás neproblesklo v hlavě, že v Moskvě se už připravují plány společné vojenské akce proti jednomu z členů tohoto paktu – poprvé v jeho historii. Při paradoxnosti celé situace nebylo v ní nic surrealistického. Obě mohutná vojenská uskupení už dávno, ale především od roku 1962, od kubánské krize, neplánovaly vzájemný střet. Přesto vedoucí činitelé obou paktů nadále naplno využívali faktu jejich protikladnosti a strašili jejich „hrozbou“. A tak nikoliv náhodou byl v roce 1968, stejně tak jako v Maďarsku v roce 1956, hlavním propagandistickým argumentem pro důstojníky a vojáky posílané do Prahy, že mají zabránit obsazení Československa vojsky NATO a západoněmeckých revanšistů. Ve skutečnosti jediným reálně působícím „paktem“ v období studené války byla nepsaná domluva vládnoucích elit a vojensko-průmyslových komplexů vzájemně využívat strašení protivníkem nejen pro své politické, ale také rozpočtové cíle. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245822
ZKÁZA SOVĚTSKÉHO SVAZU
V souladu s tímto „paktem o nevměšování“ patřilo vše, co se odehrávalo na té či oné straně „železné opony“, do kompetence odpovídající politické „rodině“. Sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin vyprávěl, že když v srpnové noci 1968 roku požádal o přijetí v Bílém domě, aby americkému prezidentovi mohl předat mimořádnou informaci o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, první upřímnou reakcí Lyndona Johnsona byla rozladěnost, proč ho kvůli tomu budí. Když si vyslechl velvyslancovu informaci, bez zbytečných komentářů přešel k problému, který ho zajímal podstatně víc – podrobnostem jeho chystané návštěvy v Moskvě, jež byla však nakonec zrušena poté, co se Bílý dům už vzpamatoval. V srpnu 1968 se kremelští vůdcové a jejich spojenci neobávali vojenské hrozby ze Západu, ale hrozby mírové politické reformy, kterou začali Dubček a jeho blízcí. De Gaulle ve své jasnozřivosti neviděl v intervenci Varšavské smlouvy nějaké nebezpečí pro Západ, ale kvalifikoval ji jako „obrannou reakci“. Dodal, že dlouhodobě nemůže vyřešit prohlubující se vnitřní problémy zemí sovětského bloku. Jeho tehdejší premiér Michel Debré jen mávl rukou nad touto „neudálostí“, kterou označil za pouhý „dopravní incident“. Přesto představit si útok sovětských tanků na Prahu bylo tím nepředstavitelnější, že mezi všemi zeměmi východního bloku se Československo považovalo za nejprosovětštější zemi – a skutečně jí bylo, snad jen po historicky proruském Bulharsku. Tyto nálady obyvatelstva pramenily z kulturní blízkosti slovanských národů a také z toho, že vztahy Čechů a Slováků k Rusku (a SSSR) nebyly zatíženy nějakými historickými konflikty (jako to bylo například u Poláků nebo Maďarů). Spíše naopak, Češi nezapomínali, že Západ je obětoval v roce 1938 v Mnichově Hitlerovi a naopak SSSR chtěl přijít na pomoc. Mnozí Češi a zvláště Slováci, kteří bojovali v době války po boku Rudé armády proti hitlerovcům, byli Sovětskému svazu vděčni za 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245822
ANDREJ GRAČOV
osvobození. Československo se považovalo za tolik věrného spojence SSSR, že na jeho území jako v jedné z mála zemí Varšavské smlouvy nebyla rozmístěna sovětská vojska. Až do srpna 1968... Ráno v šest mě probudil telefon. „Zapni si rádio – nabádal mě Saša Lebeděv – a dostav se na ÚV, volají nás.“ Srpen byla doba dovolených a my jsme se zdrželi pár dní v Moskvě, když jsme se předtím vrátili z posledního Světového festivalu mládeže a studentstva v Sofii. Protože akce „bratrské mezinárodní pomoci“, kterou poskytla vojska Varšavské smlouvy československým „zdravým silám“, vyvolala v celém světě bouři a rozdělila komunistické hnutí – Italové, Španělé a dokonce ortodoxní Francouzi vyjádřili „nepochopení“ a rozhořčení –, bylo třeba rychle hasit požáry nespokojenosti, jež se rozhořely i v našich mezinárodních organizacích. Mně a Lebeděvovi přikázali okamžitě se vrátit do svých sídel – já do Budapešti a on do Prahy. Ukázalo se však, že to nebylo tak jednoduché. Pražské letiště se změnilo v sovětskou vojenskou základnu a budapeštské civilní letiště bylo pro jistotu také uzavřeno. Jak tedy splnit tento příkaz vyšší „instance“? Hledání východiska si vyžádalo několik hodin telefonování s moskevskými politickými a vojenskými štáby. Nakonec bylo rozhodnuto, abych letěl z moskevského vojenského letiště dopravním letadlem. Tak jsem se ocitl na palubě vrtulového a dosti opotřebovaného iljušina, jenž se už něco nalétal v době války. Jen do něj dodali tvrdou lavici, vmáčknutou mezi zelené bedny zjevně necivilního obsahu. Po tryskových civilních letadlech se tento let nízko nad zemí podobal jízdě v turistickém autobuse a nijak nepřipomínal, že několik set kilometrů od města, kam jsme letěli, se rozhořela největší vojenská operace na evropské půdě od konce války s naprosto nepředvídatelnými důsledky pro světovou politiku. Po dvou mezipřistáních na travnatých vojenských letištích jsme nakonec doletěli do Budapešti. Nikoliv na mezinárodní le100 Ukázka elektronické knihy