Nestvůra z Essexu (Ukázka, strana 99)

Doktor Luke Garrett si prohlížel svůj pokoj v hotelu George v Colchesteru, a ač nerad, musel uznat jedno: bylo jasné, že Spencer na ničem nešetřil. Koneček prstu, jímž přejel všechny povrchy, zůstal neposkvrněn. „Tady bych klidně mohl operovat slepé střevo,“ prohlásil Luke tónem, který, jak jeho přítel správně odhadl, by nejraději na veškeré kolemjdoucí seslal smrtelné choroby. Poté, co prověřil čistotu pokoje, rozepnul Garrett měděné přezky svého kufru a vyňal z něj pár pomačkaných košil, několik knih se zohýbanými stránkami a stoh papírů. Položil je na toaletní stolek a navrch se zbožnou úctou vystavil obálku nadepsanou úhledným a rázným rukopisem. „Očekává nás?“ Spencer pokývl k obálce: dobře znal Cořino písmo, jelikož mu jeho přítel poslední dobou dával číst veškeré její dopisy, aby mu pomohl rozluštit případný skrytý význam každé z vět. „Očekává? Očekává! Nikdy bych nepřijel, kdyby bylo jen na mně – mám příliš mnoho práce. Když to mám říct natvrdo, ona přímo škemrala. „‚Chybíte mi, drahý‘, psala,“ – tady vyloudil svůj vlčí škleb, nad kterým se mu blýskaly černé oči. „‚Chybíte mi, drahý‘!“ „Uvidíme se s ní dnes večer?“ zeptal se Spencer ledabyle.

Měl své vlastní důvody k takovému projevu netrpělivosti, ale jelikož se mu je dosud podařilo úspěšně skrývat i před Gar­ rettovým pátravým pohledem, nechtěl je odhalit. Jeho přítel, příliš pohlcený přezkoumáváním Cořina dopisu (dvakrát si pro sebe zamumlal drahý!), si ničeho nevšiml a prohlásil pouze: 107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245771

„Ano, jsou u Červeného lva. Uvidíme se v osm – na minutu v osm, pokud znám Coru, a já ji znám.“ „Pak se tedy půjdu projít. Je příliš hezky na to, aby člověk seděl doma, a chci se podívat na hrad. Prý jsou tam stále ještě k vidění trosky po essexském zemětřesení – půjdeš se mnou?“ „Rozhodně ne. Procházky nesnáším. Navíc tu mám zprávu o nějakém skotském chirurgovi, který je přesvědčen, že umí zmírnit paralýzu vyvíjením tlaku na páteř. Často si říkám, že by pro mě bylo lepší žít v Edinburghu než v Londýně: tamější lékaři jsou tak odvážní a příšerné klima mi vyhovuje…“ Spencera i hrad ihned pustil z hlavy a posadil se se zkříženýma nohama na postel. Před sebe rozložil tucet listů papíru potištěných jemným černým písmem a kresbami obratlů. Spencer, kterému se trochu ulevilo, že mu bylo dopřáno prožít odpoledne o samotě, si zapnul kabát a odešel.

Hotel George sídlil ve výstavní bílé budově s výhledem na High Street. Majitelé ho očividně považovali za nejlepší ubytování ve městě a dávali tuto výsadu na odiv prostřednictvím husté řady závěsných košů, v nichž se narcisy hašteřivě přetlačovaly s petrklíči o místo na slunci. Byl krásný den, jako by se obloha omlouvala za pomalé uvolnění ze spárů zimy. Vysoká mračna pospíchala za neodkladnými záležitostmi do jiného města. Vpředu se leskla věž svatého Mikuláše a ptáci zpívali jako o závod. Spencer, který by dokázal rozeznat vrabce od straky jen v nouzi nejvyšší, zjistil, že je tím překvapivě unešený, stejně jako z celého radostného města s vesele pruhovanými markýzami nad chodníky a třešňovými květy, které mu dopadaly na rukáv kabátu. Když přišel ke zbořenému domu, na jehož prahu seděl zmrzačený muž jako stráž mimo službu, i to mu připadalo okouzlující: bylo vidět, jak vnitřek domu zarůstá břečťanem a dubovým mlázím, a mrzák si sundal kabát, aby se jako kočka mohl slunit v záblescích světla.

108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245771

Spencer se často za své velké bohatství styděl a býval kvůli tomu až nesmyslně štědrý, a jelikož chtěl sdílet trochu radosti z tohoto dne, vyprázdnil kapsy do nastaveného klobouku.

Chatrná plsť se prohnula pod vahou mincí. Muž si ho zvedl až k očím a nahlédl dovnitř, jako by očekával, že se jedná o nějaký žertík, a pak ve spokojeném úsměvu odhalil řadu dokonalých zubů. „Koukám, že to tu pro dnešek můžu zabalit, což?“ Natáhl se za své kamenné sedátko pro nízký dřevěný vozík na čtyřech železných kolech, nacvičeným pohybem se na něj vyhoupnul, natáhl si pár kožených rukavic, aby si neodřel ruce, a hbitě se přepravil k chodníku. Vozík, jak Spencer viděl, byl neobyčejně dobře sestrojený a zdobený vyřezávanými propletenými ornamenty: s takovým vozidlem by se jistě spokojil i keltský válečník padlý v bitvě, tudíž jakákoli přirozená lítost, kterou mohl vzhledem k jeho nemohoucnosti pociťovat, mu připadala jako urážka. „Chtěl byste se tam podívat?“ Pohybem brady muž ukázal na zející zříceninu domu za sebou s výrazem, který nikoho nenechal na pochybách, že pánem těchto zborcených zdí je právě on. „To nejhorší zemětřesení, nebezpečné životu i končetinám, kdybyste se ptal, jako že se nikdo neptá. V soudních síních se sice přou o tom, kdo to zaplatí, ale mezitím se v jídelně usadily sovy pálené.“ Muž zdolal dvojici poražených mramorových desek, na kterých mech pohlcoval pozůstatky římských nápisů, a zavedl Spencera až na práh domu. Většina přední zdi se odlomila, takže bylo vidět do pokojů a na schodiště. Nezbylo v nich nic, na co by nešlo dosáhnout či co by nešlo vyrabovat: nižší patra byla prázdná, kromě ohromných koberců hustě zarostlých fialkami, které překryly jejich nesmělé modré kvítky bujným porostem. V horních podlažích zůstaly viset obrazy a různé cetky, na parapetu se blýskalo něco stříbrného a skleněné kapky křišťálového lustru nad 109 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245771