Tidhar-zlom.qxd1.5.201819:22Stránka98
L AV I E T I D H A R
Páchly zlehka po moči a tabáku a rozlité kávě. Voněly jako věci, které žily. Voněly jako dějiny. Prsty opatrně vyňal jednu knihu a podržel ji v ruce. Zlehka zalistoval. Měla nevyčíslitelnou hodnotu. Dech se mu, jak se často psalo právě v takových knihách, zadrhl v hrdle. Byl to Ringo. Pravý Ringo. Z obálky vetchého paperbacku na něj hleděl ošlehaný pistolník, za ním pouštně rudé pozadí. RINGO, stálo na ní obrovským písmem a dole smyšlené jméno autora Jeff McNamara. A konečně název tohoto konkrétního dobrodružství z celé té dlouhé westernové řady. Cestou do Kansas City. Byly všechny knihy v krabici jako tahle? Žádný „Jeff McNamara“ samozřejmě nikdy neexistoval. Ringo byla série v hebrejštině psaných westernů od hladovějících mladých spisovatelů z dávno zašlých dob Tel Avivu, autorů, kteří podle okolností (a vydavatelovy kapsy) produkovali obdobné příběhy také v dalších žánrech: jako vesmírná dobrodružství, lechtivé erotické romány a přesládlé romance. Achimwene opatrně prohlédl zbývající knížky. Všechny v měkké vazbě, vytištěné už před staletími na laciný, tenký recyklovaný papír. Jak se mohly takhle zachovat? Některé z titulů znal jenom z aukčních katalogů, jejich existence tady a teď se rovnala téměř zázraku. Našel jakousi romanci o zdravotní sestře. Mystery. Napínák z druhé světové války. Erotickou báchorku, nad jejíž křiklavou obálkou Achimwene zčervenal. Ty knihy byly nemožnost, nemohly existovat. „Kdes je našel?“ vydechl. Ibráhím pokrčil rameny. „V podzemním trezoru,“ odpověděl. Achimwenovi bezděky unikl povzdech. O podobných věcech slýchal – o podzemních bunkrech vybudovaných za některé z židovských válek, kapsách vyztuženého betonu chycených jako bubliny hluboko pod městem. Nikdy by ale nečekal… „Je jich… tam hodně?“ zeptal se. Ibráhím se usmál. „Hodně,“ odpověděl. Pak se ale nad Achimwenem slitoval a dodal: „Hodně trezorů, většinou ale nepřístupných. Při – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245768
Tidhar-zlom.qxd1.5.201819:22Stránka99
CENTRÁLNÍ
STANICE
stavebních pracích se čas od čas odkryje nějaký další… Majitelé volají mě, protože většinu nalezených věcí považují prostě za haraburdí. Koneckonců, co by si moderní člověk počal s tímhle?“ Ukázal na krabici a dodal: „Zachránil jsem je pro tebe. Zbytek těch krámů mám na smetišti, ale v téhle jediné krabici jsem našel knihy.“ „Zaplatím ti,“ ujišťoval ho Achimwene. „Chci říct, že to nějak vymyslím, půjčím si –“ Ta myšlenka se mu zasekla v krku jako kůstka (jak se píše v oněch knihách) – „půjčím si od sestry.“ Ibráhím se zasmál a mávnutím ruky ten návrh zavrhl, k Achimwenově radosti i překvapení. „Zaplať mi jako obvykle,“ řekl. „Koneckonců, je to jenom krabice a tohle je jenom papír. Mě to nestálo nic a svůj výdělek už jsem si zajistil. Jestli to má pro tebe nějakou vyšší hodnotu, je to bezesporu jenom tvoje hodnota.“ „Ale ty knihy jsou vzácnost!“ vyrazil ze sebe šokovaný Achimwene. „Sběratelé by zaplatili –“ Zradila ho představivost. Ibráhím se usmál a jeho úsměv působil laskavě. „Ty jsi jediný sběratel, kterého znám,“ prohlásil. „Můžeš si dovolit zaplatit cenu, kterou podle tebe mají?“ „Ne,“ odpověděl Achimwene – zašeptal. „V tom případě zaplať jen to, co žádám,“ uzavřel Ibráhím. Zavrtěl hlavou jakoby nad Achimwenovou pošetilostí a pobídl koně, aby vyrazil. Trpělivé zvíře, které se plácalo ocasem do žeber, aby odehnalo mouchy, se dalo do pohybu. Ismá’íl ještě chvilku postál, díval se na knihy. „V trezorech je spousta smetí!“ řekl. Rozpřáhl široce paže, aby ukázal, jak moc. „Já tam byl! Viděl jsem to! Tyhle… knihy?“, střelil po Achimwenovi nejistým okem, a pak líčil dál – „A velké placaté věci zvané televize, které jsme vzali kvůli plastu, a zbraně, spousty starých zbraní! Ty ale zabavila policie – proč to tam ale vůbec zahrabávali?“ zeptal se chlapec. Oči, laboratorně vypěstovaná zelená, zíraly na Achimwena. „Takových krámů,“ dodal kluk nakonec s nádechem osudovosti a pak se se smíchem rozeběhl za vozem a s chlapeckou lehkostí na něj vyskočil. Achimwene zíral za povozem, dokud nezmizel za zatáčkou. Pak s něhou otce zvedajícího do náručí čerstvě narozené miminko popadl bednu knih a odnesl ji těch pár kroků dovnitř do obchůdku. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245768
Tidhar-zlom.qxd1.5.201819:22Stránka100
L AV I E T I D H A R
* * * Achimwenův život se měl co nevidět změnit, ale on zatím nic netušil. Zbytek dopoledne šťastně strávil katalogizováním a ukládáním těch prastarých knih. Každý barvotiskový obal mu dělal radost. V knihách listoval jen špičkami prstů, opatrně a zbožně. V Centrální stanici existovalo mnoho náboženství, ale k tomuhle vyzývalo jenom to Achimwenovo: k uctívání starých, zapomenutých knih. Dopoledne mu tedy uběhlo radostně, i když přišel jen jediný zákazník. Neboť Achimwene netrpěl touhou – posedlostí? vášní? – sám. Byli i jiní takoví. Většinou muži a většinou – stejně jako on – nějak zásadně zlomení. Přicházeli ze všech možných míst, poutníci nejistě našlapující po neznámých uličkách této staré čtvrti, až konečně dorazili k Achimwenově výklenku, k obchodu, který neměl žádné jméno. Oni stejně žádný vývěsní štít nepotřebovali. Jednoduše věděli. Z Jeruzaléma sem měsíc co měsíc pravidelně chodil jeden arménský kněz, znalec hebrejského braku tak obskurního, že i Achimwene měl co dělat, aby udržel konverzaci – nízkonákladové romantické sešitky o dvaceti nebo třiceti stránkách plné sionistického zápalu a milostné touhy, tak vzácné a křehké, že jich na světě zbývalo jen pár kusů. Z Damašku sem jednou do roka přijížděla vzácná dáma jménem Nur, jejíž specialitou bylo dílo téměř neznámého básníka a autora science fiction Liora Tiroše. Jeden muž z Haify sbíral erotickou literaturu a jiný muž z Galileje zase detektivky. „Achimwene? Šalom!“ Achimwene se napřímil v křesle. Seděl za stolem už půl hodiny a psal na své chloubě a radosti, vzácném sběratelském kousku: pravém hebrejském psacím stroji. Tady nacházel svůj mír a svůj únik – když byl sám, sedal si k peru a papíru, vyjádřeno slovy těch starých, už zmizelých autorů, a sepisoval podobně vzrušující příběhy plné hrdinských kousků, záchranných výprav a těsných úniků. „Šalom, Gideone,“ pozdravil s nepatrným povzdechem. Muž, který dosud postával ve dveřích, vstoupil. Byla to nahrbená postavička s dlouhými, bílými vlasy, jiskrnýma očima a lahví laciného araku, kterou přinášel jako úlitbu. „Máš sklenice?“ – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245768