A L E X A N D RA P AV E L KOVÁ na zadek. Párničan jí zmizel z dohledu, jen tah napnutého lana svědčil o tom, že se někdo nachází na druhém konci. Herald táhl, Bety v podřepu ustupovala, vyvažujíc lano celým tělem. Voda stékající z kopce jí omývala kříž, jak si co chvíli sedla a znovu se zvedla. Trvalo to nekonečné minuty, než se nakonec objevila Párničanova hlava. Jen co byl alespoň částečně na pevnější půdě, Elizej popadl jeho kabát do zubů a tahal také. Konečně se voda Párničana vzdala a byl na břehu. „Ještě se nepouštěj. Můžeš vstát?“ křikl na něj Herald. Petr přikývl. Tvář měl jako vytesanou z kamene, šok teprve přijde. „Tak pojďme zpátky.“ Jak děti ze školky držící provázek paní učitelky pomalu vrávorali cestou k domu. Až tam se Bety odvážila pustit lano. Párničanovi ho museli v předsíni vzít z rukou, protože chtěli zavřít dveře a těžké promočené lano nechat na verandě. Když Bety překročila práh a uviděla svou dceru, roztřásla se a do očí jí vyhrkly slzy. Měla chuť křičet, praštit Petra něčím po hlavě, pak se zachumlat do peřin a plakat tam do úplného vyčerpání. „Tady máš, nejdřív se napij,“ řekla Tina měkce a vtiskla jí do zkřehlých dlaní hrnek. Čaj zavoněl, až se jí zatočila hlava, možná to bylo proto, že v něm byla i více než kapka medoviny. Trpce si uvědomila, že je to jedno, protože dnes stejně řídit nebude. Vděčně popadla horký hrnek a až teď si uvědomila, jak ji štípou ruce. Měla je rudé a kůži na některých místech spálenou od lana. Ale co, na to se neumírá. Herald mezitím podepřel Párničana a dostrkal ho do pokoje. S Tinou z něj stáhli mokré oblečení, přehodili přes něj deku a usadili ho ke kamnům. Vyfasoval i hrnek a pár hřejivých slov. Bety se po několika doušcích čaje dokázala svléknout sama, pouze se ostýchavě skryla za otevřené dveře. Nela vynesla mokré věci ven, vyždímala je, jak to jen šlo, a Tina jí je pak pomohla rozvěsit. Zanedlouho všichni seděli kolem kamen a sušili se. Oheň tiše praskal, na střechu bubnoval neúnavný déšť a venku hučela řeka. „C-c-c-cigarety,“ ozval se po hodné chvíli Párničan. „Má je v kabátě,“ vyhrkla Bety. „Nelo, najdi je.“ – 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245759
ÚDOLÍ
LILIÍ
Holčička ochotně prokutala kapsy a za chvíli vítězně zamávala promočenou krabičkou marlborek a zapalovačem. „Zapalovač dej na polici a cigarety zkus rozložit na parapetu, ať proschnou. A pak se umyj, aby ti nepáchly ruce.“ „Jasně, mami,“ přikývla holčička. Z téměř plné krabičky se jí podařilo vydlabat sedm celých cigaret, ostatní se rozmočily tak, že je bylo lepší vyhodit i s obalem. Párničan ji zachmuřeně pozoroval. „Přišel jsem o notebook.“ „Ale ne o život.“ Petr přikývl a znovu se napil. Do obličeje se mu pomalu vracela barva. Deka, kterou byl omotaný, se vpředu rozevřela a odhalila bledou kůži a trochu povislé břicho. Bety se přistihla při myšlence, že by mu stačilo trochu upravit jídelníček a každý den ho vyhnat na procházku se psem, a byl by z něj docela fajn chlap. Sklonil hlavu. „Já vím, že jsem osel, Tino.“ Domácí trhla rameny v nevyřčené otázce – a který muž občas není? „Nic si z toho nedělej. Dneska je taková doba. Muži si hrají na frajery a ženy je pak zachraňují,“ přihodil i Herald své polínko. Párničan si vzdychl a poškrábal se po jednodenním strništi, na které očividně nebyl zvyklý. „Děkuji.“ To slovo se mu prodralo skrz zuby těžce, očividně nebyl zvyklý ani děkovat. „Děkuji, že jsi mě tam nenechal.“ „Měl bys poděkovat Alžbětě. To ona za tebou běžela první a za lano táhla jako chlap.“ Párničan po ní hodil zpod mokré kštice křivý pohled. „Ehm.“ Bety vstala. „Můžu něco připravit k obědu? Vzhledem k tomu, že se dnes očividně nikam nejde?“ „Počkej, jdu s tebou,“ vyskočila i Tina. Ve spíži našli pytel brambor, zřejmě od podzimu. Bety je zhodnotila jako celkem vhodné k jídlu, pokud se olámou klíčky a odříznou tmavé kousky. S Tinou je umyly, nakrájely na měsíčky a vyskládaly na velký pekáč. Chvíli se dohadovaly, jestli bude lepší sádlo, nebo máslo, načež použily na střídačku obojí. Nakonec brambory posypaly solí a kmínem a strčily do trouby. Nela zvědavě přihlížela, ještě nikdy neviděla, jak funguje trouba ve sporáku na dřevo. – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245759
A L E X A N D RA P AV E L KOVÁ „Než se brambory upečou, stihli bychom jeden příběh,“ navrhla Tina, když se vrátily do pokoje. „A vám se chce?“ Párničan pochybovačně zvedl obočí. „Proč ne? Lepší než lamentovat,“ opáčil Herald. „Moje čtečka je pryč i s notebookem.“ „Nevadí. Někteří z nás ještě umějí vyprávět nějaké příběhy i z hlavy.“ „Já znám takový krátký příběh, aby se oběd nepřipálil,“ nabídla se Bety. „A nejsi unavená?“ „Ne, naopak. Jsem dokonale vzhůru. Při dnešním dobrodružství jsem si vzpomněla na něco, co jsem slyšela, když jsem dělala obhlídku jedné chalupy. Vybavilo se mi to teď, když Petr… Ale jemu se naštěstí na rozdíl od hrdiny toho příběhu nic nestalo.“ Párničan si odkašlal a chvatně se napil čaje. „Pokud vám nebude vadit, že mezi vyprávěním budu odskakovat, musím obrátit brambory a píchnout Nele injekci.“ Herald se uchechtl. „Proč by nám to mělo vadit? Poslouchejme. Příběh z chalupy.“ „No, tenhle příběh nemá název, ale pro lepší efekt ho nazvěme Kámen. Protože bude o kamenech.“
– 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245759