O S U D OV Ý
KO N V O J
Automaticky se předklonil, aby si mě mohl lépe prohlédnout, ale zapomněl, že tím se přiblíží jen své webkameře, takže jsem to byl já, kdo měl detail v hledáčku, nikoli on. Přesto viděl dost. „Ty si neděláš srandu, ty to myslíš vážně,“ konstatoval překvapeně. „Jaks říkal, že se jmenuje? Winka? Co to je za jméno? Německý? A vůbec, kdo to je?“ „Jmenuje se Erwina Dubská a je z rodu hrabat Dubských. A vypadá jako Hedy Lamarr,“ dodal jsem chlubně. Javoráka, jak mu říkali všichni kamarádi, dokázalo máloco rozházet. Život bral sportovně, všechno, co přijde, zase odejde, prohlašoval, tak proč se vzrušovat. Pouze moře bral vážně a to nás spojovalo. Teď jsem měl vzácnou možnost pozorovat, jak mu obličej ztuhl. Mlel naprázdno rty. „Každýmu jinýmu bych řek, že kecá,“ konečně se zmohl na řeč, „ale ty to nemáš ve zvyku.“ Zašklebil se. Šklebil se často. „Takže jako Hedy Lamarr?“ zopakoval pochybovačně. Tuhle filmovou herečku z třicátých let jsme oba pokládali za nejkrásnější ženu na světě, neboť kromě fyzické krásy měla něco i v hlavě. Jinak by nemohla být spoludržitelkou patentu na rádiový přenos s proměnou kmitočtu, bez něhož by neexistovaly ani satelitní, ani mobilové sítě. „Jo, vypadá jako její rodná sestra.“ „Ty vole, já se z tebe zcvoknu. Kdes k tý hraběnce přišel?“ Věděl jsem dobře, proč mám Petrovi volat ve Winčině nepřítomnosti. Mohl jsem mu tedy víceméně pravdivě vylíčit celou historii našeho seznámení, jen Reverovy hodiny jsem vynechal. Nebylo to jen moje tajemství. „Ježišmarjá, tak tys tam fakt byl. Tys byl na tom škopku, zrovna když vylít do luftu,“ Petr nevěřícně kroutil hlavou. „Ty máš z prdele kliku, já to říkám furt.“ Hlavou přitom nepřestával kroutit. „Ale tady ve zprávách nehlásili, že se k atentátu připletl nějaký Čech,“ dodal tázavým tónem a přitom se na mě zkoumavě díval. Javorákovi to pálilo. „Nepřihlásil jsem se jako svědek. Nikdo neví, že jsem na té lodi byl,“ šel jsem ven aspoň s částečnou pravdou. „Ty hele, to chtěla ta tvoje Hedy Lamarr, že jo?“ Rozhodl jsem se, že tuto otázku přeslechnu a převedu hovor jinam. – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245757
F RA N T I Š E K N OV OT N Ý
„Myslíš, že Winka nebude klukům vadit? Teda to, že popluje s námi?“ zeptal jsem se co nejneutrálněji. Javorák se odtáhl od webkamery, takže už jsem neviděl tak dobře, jak se tváří. Věděl jsem ale, že přestane dotírat a na okolnosti atentátu už se ptát nebude. Počká, až se sám rozhodnu říct mu detaily – jestli se rozhodnu. „Nikdy s tím nebyly problémy, to přece víš,“ zareagoval po malé odmlce na mou otázku. „A koneckonců – ty načálnik,“ s úsměvem použil rčení, které mezi námi zavedl Martin Urban zvaný Doktor, poněvadž lékařem skutečně byl. Když jsem odlétal do Států, jeho účast na plavbě byla nejistá, protože ještě nevěděl, zda se mu podaří uvolnit se z kliniky. Teď mi Petr nahrál k další otázce. „Jak je to vůbec s Doktorem? Nevíš, jestli přiletí?“ „Jo, přiletí,“ přisvědčil Petr, „předevčírem mi volal, že si sehnal záskok a že už má letenku na stejný den jako my, akorát že do New Yorku. Naložíme ho cestou. Kdyby ses ozval dřív, mohl letět přímo do Bostonu,“ dodal se zastřenou výčitkou. I toto jsem se rozhodl přejít. „Auto už máte zamluvené?“ „Jo, vyjednali to Pavel s Leonardem. Půjčíme si ho rovnou na Dullesově letišti a vrátíme v Bostonu.“ „Kvůli tomu hlavně ti volám. Až v sobotu přijedete, nebudu už tady na kotevní bóji, ale u mola v Constitution Marině. Je to v Charlestownu, vedle námořního muzea,“ bezděčně jsem si vzpomněl na pondělí, kdy jsem se po výbuchu na USS Elrod vlekli s Winkou kolem, „snadno to najdete. Už jsem to zabukoval, naštěstí měli volné místo. Budou se nám lépe nakládat zásoby a těch pět dní v marině zaplatí Ragulev.“ „Pět dní?!“ zarazil se Petr. „To bude stát majlant. Nebude se Ragulev cukat?“ „Na pět dní už je sleva. Stojí tolik, kolik by stály tři dny, a ty potřebujeme minimálně.“ „Ty načálnik,“ řekl Javorák. „Byl by to pěkněj vopruz, nakládat balíky balený vody a další zásoby napřed do nafukováku a pak to na vodě překládat na loď.“ „Poslouchej, vědí Pavel s Leonardem, že kvůli nákupům a celnímu a pasovýmu odbavení budeme auto potřebovat až do pondělí?“ „Jo, nestarej se,“ šklebil se Javorák, „v sobotu v deset dopoledne budem v tý marině jako na koni. Všechno je v cajku, takže se můžeš plně věnovat – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245757
O S U D OV Ý
KO N V O J
svý hraběnce. Jestli už nic nechceš, tak teda dvakrát za mě,“ dodal s rozpustilým úsměvem a odpojil se dřív, než jsem stačil cokoli odpovědět. Byla to taková naše hra, kterou jsem hráli kdovíjak dlouho. Kdo si na konci hovoru vzpomněl dřív, mohl hned zavěsit. K čertu, nepřipomenul jsem mu, aby vzal taroky, aspoň dvoje, do rezervy, uvědomil jsem si příliš pozdě. Svoje jsem zapomněl doma a hraní taroků přitom patřilo k rituálům našich plaveb. Pravda, náruživými hráči jsme byli jen já s Petrem, Leonard s Pavlem a Doktor se nanejvýš trpně podvolovali, aby nám nekazili hru. Když už jsem byl připojen k internetu a signál byl docela silný, napadlo mě se podívat, co najdu na webu, když do vyhledávače zadám Toussaint de Cornerot. Jako první vypadl odkaz Pevnost Terezín, kde jsem v rubrice Terezínské hřbitovy našel toto krátké heslo: Toussaint de Cornerot, *6. 7. 1753 – +3. 12. 1785, vojenský architekt, jehož náhrobek (který sdílí s Johannou Wiesnerovou, roz. Carati D’Orsatti) je na terezínském hřbitově nejstarší. Architekt Toussaint de Cornerot přišel do Terezína z Brna, kde byl členem zednářské lóže U vycházejícího slunce. Ke svobodným zednářům vstoupil roku 1775 ve Štrasburku. Zemřel dne 3. 12. 1785, kdy se za vichřice utopil v Ohři. (Nezodpovězenou otázkou zatím zůstává, proč má „společný“ náhrobek s Johannou Wiesnerovou.) Znělo to bláznivě, ale první, co mě napadlo, bylo, že bych odpověď na tuto otázku získal, kdybych se vrátil do antikvariátu v té úzké bostonské uličce, kde jsem byl dopoledne. A když ne od želváka, tak od té stařenky se sametkou kolem krku, která seděla v kontoru. Winka přivrčela na zodiaku o hodinu později, už se smrákalo. Jela slušně. Po večeři jsme zůstali sedět v kokpitu a dívali se na noční panoráma města, na sloupce světel, vyřezávající z černomodré oblohy obrysy mrakodrapů, na stíny lodí, zakotvených na vedlejších bójích. Město se proměnilo v nádhernou, ale neživou kulisu, jako by v něm nežil ani jeden člověk, natož sedm milionů. Cítil jsem se uvolněně a šťastně, tak šťastně, jako nikdy předtím. Opírala se o mě, měl jsem ruku kolem její šíje, takže jsem cítil, že je jaksi napnutá. Jako by čekala, odkud dopadne nějaká osudová rána. Přičítal jsem to jejímu nováčkovskému strachu z plavby přes oceán na plachetnici, která jí musela připadat neskutečně malá. – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS245757