KRISTÝNA MALINKOVÁ - NESNESITELNÁ TĚŽKOST BYTÍ
Oba zamířili ke dveřím. „Asi máš pravdu,“ řekl Denis. „A když jsem jí nabídnul členskou slevu, vypadala docela spokojeně.“ „Tak vidíš, ještě ti poděkuje.“ Zatímco Denis procházel pracovištěm na své místo, usmíval se, protože tomu konečně začínal věřit.
Kristýna MALINKOVÁ Narodila jsem se 11. 2. 1996 v Ostravě. Odmaturovala jsem na jazykovém gymnáziu, momentálně studuji na Ostravské univerzitě obor Němčina ve sféře podnikání. Své první povídky jsem napsala ve dvanácti letech a uveřejňovala je na webu horror. cz. Literární soutěž magazínu Vanili byla mým prvním úspěchem, doufejme, že ne posledním. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244778
DAVID URBAN
Do sk onání světa
Pomalu jsem proplouval mazlavou zelenou vodou a obratně se vyhýbal vrakům vozidel, vyčnívajícím kovovým konstrukcím a sutinám, které se povalovaly na dně říčního koryta. Voda byla kalná a hustá, byla cítit nepříjemným ostrým zápachem, který při pobytu na hladině silně dráždil sliznici. Já se pohyboval většinou pod vodou, tam to byl od nepaměti můj domov, tam jsem byl ve svém živlu. Dříve jsem se vydával i na souš, když jsem byl lákat své oběti, ale to se po poslední velké válce změnilo. Města na souši lehla popelem a byla nakažená toxickým spadem. V okolí mé řeky už několik desítek let nebyla žádná osada. Většina lidí zahynula a zbytek populace se snažil přežít, jak jen to šlo. Zpočátku si lidé mysleli, že se civilizace obnoví a dá do pořádku. Nestalo se to. Lidstvo pomalu, ale jistě vymíralo. Voda byla také zamořená, a to se odrazilo i na populaci vodních živočichů. Já zatím přežíval. Proklouzl jsem jeskynním tunelem tvořeným troskami tramvají, sutinami Palackého mostu a Tančícího domu. Usazeniny se mi lepily na celé tělo. Úzké prostory byly vždy zanesené kdejakým říčním kalem 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244778
DAVID URBAN - DO SKONÁNÍ SVĚTA
a špínou. Mazlavá hmota mě brzy celého obalila a já musel plavat rychleji, abych ji ze sebe setřásl. Nerad jsem tudy plaval, raději jsem se zdržoval v okolí svého doupěte na Kampě. Jenže jsem se chtěl podívat do jižní části řeky, jestli tam nenarazím na lidské stopy. Když došlo ke zničení mostů na Vltavě, začali přeživší lidé hledat užší místa řeky, aby se přeplavili na druhý břeh. Zdržovat se moc dlouho na řece, nebylo bezpečné. Věděli, že jsem tady, a nebyl jsem ve vodě jediným predátorem. Většina ryb z řeky vymizela, některé nepřežily katastrofu a zemřely, jiné zmutovaly. Potrava postupem času ubývala. Jako za dávných časů, tak i nyní přežívaly jen nejsilnější. Bojovaly mezi sebou a požíraly se navzájem, a číhaly na kořist z povrchu. Musel jsem se přizpůsobit, být rychlejší a silnější. Nepotřeboval jsem jíst, takže jsem se do bojů zbytečně nepouštěl, ale pokud na mě některé z monster zaútočilo, zabil jsem ho. Nakonec mě po celé řece znali jak suchozemci, tak obyvatelé vodní říše. Všichni se mě báli a vyhýbali se mi. S vymírajícím lidstvem jsem se stával legendou a zapomínali na mě. Naštěstí. Stával jsem se postavou z pohádek a legend. Přestali ve mě skutečně věřit. Díky tomu, jsem měl šanci si nějakého člověka ulovit. Oproti vodním kreaturám, já potřeboval k přežití pouze lidi. Jenže těch ubývalo. Propátral jsem jižní tok Vltavy od Slap až sem a nenarazil na žádné lidské obydlí. Na bahnitých březích jsem nezahlédl žádné lidské stopy, žádné připravené pramice ani vory. Pod vodou jsem nenašel žádné čerstvé lidské kosti, a to jsem prohlédl několik hlavních slují, kde se zdržovali zmutovaní sumci. Jižněji jsem se nikdy nepouštěl. Přehrada na Slapech přežila všechny úklady války, ale za ní jsem se většinou nevydával. Nemělo to smysl, podíval jsem se tam pár let po výbuchu Temelínu. Krajina na jihu Čech byla zpustošená a mrtvější než zbytek povodí Vl100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244778