tolik a tolik let a tolik a tolik měsíců a bude mít našetřeno dost na to, abychom se mohli přestěhovat do Kirjat Moše do třípokojovýho bytu s balkonem. Zvedne oči k divákům, jako by na okamžik zapomněl, kde je. Hned se probere, vykouzlí omluvný úsměv a pokrčí rameny. – Po deseti hodinách jízdy jsme dorazili do nějakýho zapadákova v Negevu nebo v Aravě, prostě někde u Ejlatu. Schválně se zkusím spojit se svým já, blahý paměti… Obrátí oči v sloup, zvrátí hlavu dozadu a zamumlá: Vidím… vidím hnědočervený hory, a poušť, a stany, a baráky velitelů, a jídelnu, a stožár s potrhanou izraelskou vlajkou, a kaluž nafty, a generátor-degenerátor v posledním tažení, ešusy, co jsme tehdy dostávali k bar micva a myli je pod kohoutkem ve studený vodě špinavou houbičkou, takže na nich všechna mastnota zůstala – Diváci mu zase zobou z ruky. Noří se do známých vod. Čtyři dny jsme Dovík a já strávili ve stejném oddíle, většinu času jsme bydleli ve stejném stanu, jedli jsme v jídelně u stejného stolu a nevyměnili si jediné slovo. – Vedoucí na tý základně, rádoby velitelé, byli všichni úplně nemožný, ale každý po svým. Každý z nich působil jako předkapela skutečnýho člověka. Do opravdový armády je nevzali, tak je nechali velet dětem. Jednomu šly oči tak šejdrem, že houby viděl, jeden měl platfus, jeden kýlu, jeden byl z Cholonu. Věřte mi, z deseti takových vedoucích by šel poskládat jeden normální člověk. – Hele, obrátí se s povzdechem na jasnovidku, kysne mi z tebe mlíko v termosce, koukni se, jak se tu všichni smějou, tobě moje fóry nepřipadají vtipný?
98
David Grossman
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244366