vojenský lékař, a také určitá zvýšená citlivost vůči potřebám druhých přivedli Jone Schwarze k psychologii, konkrétně se specializoval na sourozenecké a obecně rodinné konstelace. Před rokem navázal spolupráci s institutem psychosoma‑ tické medicíny v Tromsø, prozatím tam jezdil na školení, ale pokud mu to provoz ordinace dovolí, rád by tam strávil roční stáž. To všechno Jonovi probíhalo hlavou, když jedl svou raw tyčinku. Poté, co ji dokousal, už nemyslel na nic. Sedl si do tureckého sedu, zavřel oči a nebyl, nemyslel. Tuto techniku se naučil na vysoké škole a velmi mu pomáhala při koncen‑ traci a regeneraci sil. Asistentka už věděla, že se na něj ne‑ smí v žádném případě klepat, a byla nachystaná mu všechny informace předat těsně předtím, než přijal dalšího klienta. Spolu s hrnkem kávy, to byla jeho slabost. Budík na mobilu zapípal, Jone se protáhl a otevřel dveře spojující ordinaci s pracovnou asistentky a zároveň čekárnou. Mít asistentku bylo dost nákladné, ale podle jeho názoru se vyplatila. Měla základní psychologické školení a prová‑ děla běžné dotazování klientů na jejich současný stav. Re‑ akce na léky, pocity před a po a tak dále. Jonovi její stručné poznámky vždy vyběhly na počítači a nemusel tak ztrácet drahocenné minuty banálními záležitostmi. „Nepřišla, pane doktore.“ „Hm.“ Převzal šálek kávy a zamyšleně míchal lžičkou. Neměl rád nespolehlivé klienty. Uvažoval dokonce, že zavede nové pravidlo, a ti, kteří se řádně neomluví, budou muset zaplatit polovinu ceny za sezení. Bohužel je to tak, že lidé si uvědomí hodnotu cizího času, až když za něj zaplatí. Nerad o sobě uva‑ žoval jako o vychovateli, ale zdá se, že v určitých situacích bude muset tuto roli přijmout.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS244131