Dočasné zájmy
Nikdy jsem nečetla, že by kdokoliv radil chirurgovi, kudy má vést řez, nebo kterou tepnu má podvázat. Nesetkala jsem se s radou určenou strojvedoucímu, kdy má obrazně řečeno šlápnout na plyn a kdy brzdit. Nezaregistrovala jsem, že by někdo zpochybňoval pracovní postup chemického inženýra při míchání různých příměsí. Jedna profese, jeden obor však zaznamenává stále častější rady, jak dělat to či ono. Učitelé a školství. Podle diskusí nejen na sociálních sítích to vypadá, že se mnoho rodičů minulo povoláním. Stačí si některé jejich příspěvky přečíst. Kritizují vybavení školy, kvalitu výuky, výběr učebních témat. Jsou nespokojení se známkami svých dětí, s přístupem ředitele k učitelům, hodnotí mezilidské vztahy mezi pedagogy, radí, které vyučovací metody používat. Většině z nich nejde o zvýšení kvality vzdělávání, ale o prosazení vlastního názoru, který je založen na spekulacích a nedostatku informací. Ale hlavně, většina z nich není ochotná připustit, že se ve svých závěrech mohou mýlit. Většina těchto rodičů však s útoky na školu skončí. A to v okamžiku, kdy jejich dítě přejde na jinou školu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243953
Moje kamarádka učí už mnoho let. Nedávno byla svědkem nepříjemné debaty matky s jinou učitelkou. Matka se dožadovala jakési technické úpravy v budově školy. Nápad to nebyl špatný, ale chtělo to projednat, stanovit klady, zápory, rizika a připravit rozpočet. Matka na učitelku zvyšovala hlas, učitelka trpělivě vysvětlovala. Matka chtěla prosadit svou, a to ihned. Učitelka přivedla ředitele. Trpělivě matku vyslechl, pochválil za dobrý nápad a sdělil, že kvůli rozpočtu připraví realizaci na další školní rok. „To je pozdě, to mě už nezajímá,“ odsekla rozlícená matka. Na dotaz, proč, že jde o nadstandardní zásah a že není ohrožena bezpečnost dětí, dostal odpověď: „Příští rok mě to nezajímá, můj syn už bude na střední škole.“ Stále se hovoří o různých projektech, dotacích, programech pro školství. Diskutuje se o zapojování veřejnosti, zvyšování kvality vzdělávání a já nevím, co ještě. Učitelé by museli mít svatozář, aby vydrželi stupňující se ataky. Ze společnosti se vytratila úcta k učitelskému povolání. Vzpomínám, jak mi moje kamarádka vyprávěla, že když nastoupila do prvního ročníku pedagogické fakulty a přijela na chatu do jedné malé středočeské vesnice, byla oslovována – paní učitelko. Vzpomínám si, jak Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243953
mi kamarádka vyprávěla o třídních schůzkách, kdy rodiče nezpochybňovali rozhodnutí učitelů, důvěřovali jim a svým dětem, které si stěžovaly na chování učitelů, ještě napohlavkovali. V životě není všechno jenom černé, nebo bílé. I ve školství jsou pedagogové, kteří by možná měli vrátit diplom, nebo se jít živit jinak. Stále je však hodně těch, kteří svoji práci berou jako poslání a agresivní rodiče vnímají jako poškozování dobrého jména učitelského stavu, ale hlavně jako stěžování už tak obtížné práce při zdělávání současné mladé generace. Ani rodiče není možné házet do jednoho pytle. Mnozí berou život s humorem v duchu myšlenky S. Leacocka, kanadského humoristy a vysokoškolského učitele, který kdysi prohlásil: „Rodič, který by byl schopen vidět své dítě takové, jaké skutečně je, by potřásl hlavou a řekl: Vilík nestojí za nic, prodáme ho.“ Stále častěji je však slyšet rodiče z pomyslného druhého břehu řeky, kteří se tváří, že právě oni vědí, jak nejlépe učit, ačkoliv k pedagogickému vzdělání mají na hony daleko. Jako kdyby o nich věděl polský básník S. J. Lec, který kdysi řekl: „Vždycky se najdou Eskymáci, kteří pro obyvatele Konga vypracují pokyny, co dělat v době tropických veder.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243953