„Budeme na tebe čekat, Ráchelko, do té doby na sebe dávej pozor,“ zašveholila Měnička. Pak už přišla babička, opatrně dala škrpálky do vypolstrované krabice a odnesla je v tašce. Ráchel se na moment až podivila, proč je babička na staré botičky tak moc opatrná. Ale byla za to ráda, tak se neptala. Dva týdny utekly jako voda, ale botičky Ráchel moc chyběly. Byla zvyklá sdílet s nimi dobrodružství, radosti i obavy, a to najednou nešlo. „Ráchelko, pojď, jedeme za babičkou a cestou zpět vyzvedneme botičky, tak ať to dnes stihneme,“ zavelela maminka. U babičky si Ráchel hrála se strýčkovým psíkem Kraulym. Pejsek ji tak zaměstnal, že si ani nevšimla, jak babička s maminkou vedou nějaký vážný rozhovor. Jako by se na něčem moc důležitém domlouvaly. Pak se s babičkou rozloučily a vyrazily do Čekanic k panu Goldbergovi, který už si dávno neříkal švec, ale prostě opravář obuvi. Starší prošedivělý pán zdravil maminku velmi nadšeně a bylo vidět, že ji dobře zná a rád ji vidí. Maminka pak staříkovi něco pošeptala, on jenom s úsměvem
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243667
pokýval hlavou a pak se jeho moudré oči upřely do těch Ráchelčiných. „Vítám tě, Ráchel, jedeš si pro Škrpálka a Měničku, viď?“ zeptal se. Ráchel ztuhla a zalapala po dechu… „Jak… jak víte, že se moje botičky jmenují Škrpálek a Měnička? Vy jste jim něco udělal?! Mami!“ otočila se Ráchel a hledala maminku. Ta ale v místnosti nebyla, jako by se potichu vypařila.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243667
„No no, klid, děvčátko, botičkám se nic nestalo, vždyť mě dobře znají. Ty ale neznáš celý jejich příběh a celé jejich tajemství, a hlavně poslání, které představují pro tvou rodinu už několik generací,“ odpověděl mírně stařík. „Takže vy víte, že jsou živé, řekly vám to?“ „Vysvětlím ti to, hezky si sedni a poslouchej,“ řekl trpělivě švec. „Můj dědeček botičky vyráběl kdysi dávno pro holčičku, které tady v Čekanicích náklaďák přejel prstíky, když se vysmekla mamince z ruky před obchodem. Nožky se jí dlouho hojily, kulhala a trpěla bolestmi. Můj dědeček měl tu dívenku rád, znal ji od dětství a chtěl jí pomoci. Jako švec jí ušil krásné kožené botky, s vyztuženým kotníkem a podrážkou, která ulevovala poškozeným prstíkům. Věřil, že s těmi botami bude tvá prababička zase moci normálně chodit. Kromě své víry a dobroty, které do botiček vnuknul, také do podrážky pravé z nich, která sloužila poškozenější nožce, vložil magický zlatý prášek,“ vyprávěl starý pán. Ráchel poslouchala s otevřenou pusou. Věděla toho o svých předcích dost, maminku totiž všechny příběhy jejích předků velmi zajímaly, a tak schraňovala staré fotky a informace o tom, jaký život vedli a co dělali,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243667