pokud vůbec probíhá, nedrží krok s tempem událostí a jako by se konala vždy jen zpětně. Přitom je nezbytně nutné, abychom uvažovali o následcích, které vyplývají z nového, důsledného využívání zvířat. Protože pokud by se z těchto projektů vyvinuly široce zaměřené varovné systémy a pokud by tyto systémy dokonce koupily soukromé podniky jako pojišťovny, které by jimi mohly lépe kalkulovat riziko, pak by to mělo za následek výrazný zásah do přírody. Lze ale eticky ospravedlnit, že budeme ve velkém chytat zvířata a zavádět jim vysílače, abychom je s námi mohli propojit a zneužívat jejich smyslů? Můžeme stres, který tyto úkony u zvířat vyvolají, ospravedlnit tím, že odkážeme na jejich potenciální přínos pro lidstvo? A kde se nacházejí hranice takovéhoto digitálního velkochovu? Přirozeně by bylo žádoucí, abychom předvídali co možná nejvíce přírodních katastrof co možná nejpřesněji, a ochránili tak lidi i infrastrukturu. Jenže v internetu zvířat je skryto nebezpečí, že pro něj bude příroda opět, a tentokrát ve velkém stylu, funkcionalizována, že bude podrobena lidské vůli a snaze o dosažení zisku a že si nakonec lidé zvířata zotročí. Nicméně tím se představy o možných scénářích zneužití internetu zvířat zdaleka nevyčerpávají. Mohli bychom si totiž položit další otázku,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243586
totiž zda by kritérium pro právo na život a tím i posouzení nutnosti zachovat určitý druh nespočívalo v tom, zda je tento druh pro člověka užitečný, nebo nikoli. Takováto utilitarizace přírody je vskutku obsažena v logice systému. Pak by byly hodné ochrany už jen takové druhy, jež mají buď vysokou symbolickou hodnotu na základě své genetické blízkosti k člověku, jako kupříkladu primáti, nebo takové, které mají nadprůměrný význam v kontextu senzorického využití. Z ekonomického pohledu by se rozpočty na ochranu přírody soustřeďovaly na tyto druhy. Spojíme-li toto nebezpečí s možnostmi syntetické biologie, pak si lze představit i situaci, kdy by byly současné druhy geneticky modifikovány, aby ještě lépe dostály své úloze bioindikátorů. Zvířecí „překrásný nový svět“ se rýsuje na obzoru. Tváří v tvář této vizi má etické ukotvení internetu zvířat tu nejvyšší prioritu. Potvrzuje to i Edward Wilson: „Nová strategie ochrany rostlin a živočichů na Zemi začíná, jako všechny lidské záležitosti, etikou“, píše ve své knize The Future of Life, ve které chce poukázat na východiska z dilematu ochrany přírody, v němž se svět nachází.46) Etika však není otázkou definice, nýbrž otázkou osobní zodpovědnosti. A zodpovědnost za internet zvířat nesou prozatím jeho tvůrci. Jedním z nich je Martin Wikelski.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243586
PROČ SE ALEX ANDER VON HUMBOLDT JEŠTĚ NEVYLOGOVAL … Lidé stojící za internetem zvířat Ani v těch nejsmělejších snech – a že jich neměl málo – by Alexandra von Humboldta nenapadlo, že jednou budeme schopni identifikovat z nebe jednotlivé žraloky obrovské, že je budeme moci pozorovat jakoby okem božím. Jak je něco takového možné? Tečkovaná kůže žraloka obrovského připomíná strukturu hvězdné oblohy. Každý žralok při tom má svůj vlastní, jedinečný vzorek. Rozložení bílých skvrn na kůži zvířete funguje jako otisk prstu. Propůjčuje žralokovi jeho nezaměnitelnou individualitu. Žralok je skrze tento vzorek vybaven jakýmsi virtuálním vysílačem. Vzorek lze identifikovat softwarovým algoritmem, který byl původně vyvinut pro Hubbleův teleskop k určování polohy hvězd a galaxií skrze rozeznávání vzorů. Lze jím identifikovat individuální žraloky přes facebookové fotografie potápěčů. Na základě těchto dat můžeme žraločí jedince sledovat na jejich cestách oceány a objevovat
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243586