nedolétla. Mauvin stále držel meč a třel prsty jeho jílec. V očích měl nepřítomný výraz. Pro Wyatta to všechno byli cizinci. Mauvin, to věděl, byl hrabě z Melengaru a blízký přítel krále Alrica. Také o něm zaslechl hovořit jako o skvělém šermíři. Jeho mladšího bratra před pár lety zabili v boji. Jeho otec zahynul nedávno, zabili ho elfové. Zdálo se, že je to slušný člověk. Možná trochu náladový, ale slušný. Ovšem šlo o šlechtice a s těmi Wyatt nemíval mnoho co do činění, tak se rozhodl chovat se obezřetně a tiše. Pozorně sledoval trpaslíka a přemítal, o jakém ‚nedorozumění‘ to asi císařovna mluvila. Jak to, že se pořád dostávám do podobných situací? Chudák Elden. Wyatt neměl tušení, co si z toho všeho vybere. „Jak se cítíš?“ zeptal se ho. Elden pokrčil rameny. „Chceš jít dolů na jídlo, nebo ti mám přinést talíř?“ Znovu pokrčení rameny. „Umí mluvit?“ zajímal se Mauvin. „Když se mu chce,“ odvětil Wyatt. „Vy jste ti námořníci, co?“ Wyatt přikývl. „Já jsem Mauvin Pickering,“ představil se a podával mu ruku. Wyatt se jí chopil. „Wyatt Deminthal, a tohle je Elden.“ Hrabě si Eldena změřil. „Co dělá na lodi?“ „Cokoli si přeje, řekl bych,“ zamumlal Magnus. Tím u všech vyvolal váhavé úsměvy, jeden se dokonce objevil na jeho rtech, ačkoli to zřejmě nemyslel jako vtip – ale už to tak dopadlo. „Odkud jsi – Magnusi?“ zeptal se Wyatt. „Existuje nějaká trpasličí země?“ Trpaslíkův úsměv se vytratil. „Už ne.“ Očividně tím chtěl rozhovor ukončit, ale Wyatt na něj dál upíral pohled a Mauvin s Eldenem také. „Pocházím ze severu, z Trentských hor.“ „Je to tam hezké?“ „Je to ghetto – špinavé, přecpané a beznadějné, jako každé místo, kde teď trpaslíci žijí. Spokojen?“ Wyatt zalitoval, že vůbec něco řekl. Následovalo rozpačité mlčení, dokud napětí neprotrhlo zabušení na dveře a veselé zvolání: „Večeře je připravena!“
– 110 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243016
Ozvalo se zaťukání na dveře, které ohlašovalo večeři, a Hadrian s Myronem byli první na nohou. Royce, který seděl na tvrdé dřevěné židli v koutě u okna, se nepohnul. Zůstal obrácen zády k nim a hleděl do tmy. Snad jeho elfské oči viděly víc než černou okenní tabuli, možná pozoroval lidi venku nebo okna dílen na protější straně ulice, ale Hadrian pochyboval, že vůbec vidí okno před sebou. Od chvíle, kdy opustili Aquestu, Royce nepromluvil ani slovo. Když mu to stálo za to, domlouval se jen kýváním hlavou. Býval vždy tichý, toto však bylo i u něj nezvyklé. Ještě víc než mlčení však Hadriana znepokojovaly jeho oči. Royce vždy pozorně sledoval cestu, okraje lesa, obzor, vždy pátral po možných potížích, ale toho dne nikoli. Nedalo se poznat, jestli se dívá na sedlo nebo na zem. Klidně mohl spát, jenže jeho prsty si neustále pohrávaly s otěžemi a kroutily je takovou silou, až kůže vrzala. „Hadriane, přines mi talíř toho, co tam dole podávají,“ přikázal Degan a zůstal ležet na posteli a hleděl do stropu. Sotva vešli do pokoje, Gaunt si okamžitě zabral lůžko nejblíž krbu. Odhodil plášť i klobouk na podlahu. Potom sebou praštil na matraci, rozvalil se a sténal a naříkal. „A dej pozor, aby to bylo libové,“ pokračoval, „nestojím o kusy tuku. Chci to nejlepší. A vezmu si tmavý chleba, jestli ho mají, čím tmavší, tím lepší. A pohár vína – ne, radši celou láhev, a ať je to slušné víno, žádné–“ „Radši byste si měl dojít dolů sám a vybrat si, co vám vyhovuje. Tím se vyhneme omylům.“ „Jen mi to přines. Tady se cítím pohodlně – nevidíš, že se cítím pohodlně? Nehodlám se stýkat s těmi místními opičáky. Císař potřebuje soukromí. A u Novronovy spásy, zvedni moje šaty! Musíš je rozvěsit, aby pořádně vyschly.“ Zatvářil se zamyšleně. „Hm. Vlastně bych měl říkat u spásy mého předka, ne? Možná dokonce u mé spásy...“ Při tom pomyšlení se usmál. Hadrian zakoulel očima. „Dovolte, abych vás opravil. Sežeňte si jídlo sám, nebo zůstaňte o hladu.“ Gaunt se zle zamračil a udeřil do matrace, až dokonce i Royce vzhlédl. „K čemu mi je mít osobního sluhu, když pro mě nic neudělá?“ „Nejsem žádný váš sluha, ale osobní strážce,“ pravil Hadrian váhavě a vlastní slova mu chutnala zatuchle. „Co ty, Royci, mám ti něco přinést?“ – 111 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243016
Royce se ani neobtěžoval zavrtět hlavou. Hadrian si povzdechl a zamířil ke dveřím. Když sešel po schodech, zjistil, že je u Chechtavého gnóma natřískáno k prasknutí. Výčep přetékal lidmi. Vzhledem k tomu množství udržoval dav nezvyklé ticho. Místnost nebzučela hlasitými hovory a smíchem, tady se spíš šeptalo. Všechny hlavy se otočily, když se s Myronem objevili na schodech. Následovalo zklamané bručení. „Přímo tudy, pánové!“ zvolal Ayers a protlačil se dopředu. „Udělejte místo! Udělejte místo!“ Hadrian zachytil šeptaná slova jako falešný rytíř a turnajový šampión, když je Ayers vedl od schodiště k velkému stolu v soukromé místnosti. „Držim je venku, abyste se mohli najíst v klidu,“ vysvětlil jim. „Ale z hospody je vykopnout nemůžu. Musim v tomhle městě žít, a tohle by mi dali pěkně sežrat.“ Wyatt, Mauvin, Magnus a Alric už seděli u stolu, před sebou prázdné talíře. Jimmy, tentokrát ve flekaté zástěře, jim spěšně plnil poháry. V každé ruce měl jednu karafu a tančil kolem stolu jako žonglér na pouti. Místnost přiléhala ke kuchyni. Polovina zdi byla z neopracovaného kamene, právě tak krb v rohu. Strop tvořily tlusté rýhované trámy a omítka. Tři okna byla zakryta zamčenými okenicemi. „To se sem všichni přišli podívat na nás?“ nechápal Myron. Zastavil se ve vchodu, ohlédl se do davu a napodobil jejich výrazy posvátné úcty. Hadrian se právě usadil, když se zvenčí ozval výbuch nadšení a provolávání slávy. Alric rychle vypil svůj pohár a nastavil ho Jimmymu. „Jste v pořádku? Kde jste byla?“ volaly hlasy ve výčepu, tlumené dřevěnými dveřmi. „Unesli vás? Ujmete se znovu úřadu? Postrádali jsme vás. Vyženete zase císařské?“ „Odpusťte mi, moji milí, ale mám za sebou dnes dalekou cestu,“ promluvila Arista vedle. „Jsem velmi unavená a nedokážu na vaše otázky odpovědět. Jen tohle: tyrani, kteří ovládali říši, jsou mrtví. Císařovna nyní poprvé doopravdy vládne, a je dobrá a moudrá.“ „Znáte ji?“ „Znám. Nějakou dobu jsem s ní žila, právě přicházím z Aquesty. Zlí lidé ji drželi v jejím vlastním paláci jako vězeňkyni a rozhodovali jejím jménem. Ale ona se proti nim vzbouřila. Zachránila mi život. Zachránila svět před falešnými vládci. Teď se snaží stát skutečnou následovnicí Novronovou a znovu vybudovat jeho říši. Prokažte jí takovou důvěru, jakou věnujete mně, a já vám slibuju, že vás nezklame. A teď mě už nechte jít, mám hrozný hlad.“ – 112 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS243016