U manţelů Kadlecových jsem zůstala aţ do konce války. Kampak se poděla Ruth Kohenová, ta mladá, nadějná studentka? Kdo ví. Najednou jsem byla obyčejnou venkovskou dívkou, která nevěděla, co si ke konci války počít. Nikoho jsem neměla a neměla jsem se ani kam vrátit. Oblíbila jsem si své nové rodiče natolik, ţe uţ jsem je nikdy nechtěla opustit. Němci odtáhli z Ukrajiny jako spráskaní psi a my jsme dál ţili v naší malé chaloupce. Ovšem Češi se cítili na Ukrajině velmi nejistí a opět se obávali diktátorského reţimu Sovětského svazu. Kdyţ se pak v roce 1947 naskytla moţnost vrátit se do Československa, přivítali všichni vesničané tuto zprávu jako svou šanci na nový ţivot za bezpečnou hranicí země, odkud před mnoha a mnoha lety přišli jejich prarodiče. A tak jsme jednoho dne odjeli vlakem z Ukrajiny, kde jsem ztratila své rodiče a kde jsem se bála ţít. Po příjezdu do Československa jsme byli usídleni v jiţních Čechách, v domku, který kdysi patřil sudetským Němcům a kde jsme znovu zapustili kořeny. Vzala jsem Janinu ruku do dlaní a klidně ulehla zpět na polštář. Cítila jsem se najednou tak lehce, tak vyrovnaně, jako kdybych ze srdce vytrhla veliký trn a odhodila ho vší silou za hlavu. „Dál uţ, Janičko, všechno znáš. Vdala jsem se za tvého tatínka, který v té době ještě dálkové studoval vysokou školu. Bydleli jsme všichni u babičky a dědy a tam, v tom domku v jiţních Čechách, ses mi narodila.“ „Já vím, mami, ten domek si ještě pamatuju,“ pronesla Jana zasněně. Krátce po narození Jany však babička zemřela a brzy nato i dědeček. Hned jak manţel dostudoval, získal zaměstnání v jedné projekční kanceláři v Praze a byl mu přidělen i sluţební byt. A tak jsme domek v jiţních Čechách prodali a odstěhovali se do starobylé stověţaté Prahy, kde ţijeme dodnes, třebaţe uţ jen samy dvě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242903