V Americe se z různých způsobů konzervace domácích mazlíčků stal velký byznys. Maja dokonce viděla interview se zarmouceným bývalým pánečkem, který nyní dostal svého psa nazpátek. Znovu ho teď mohl vidět ležet v košíku, kde zvíře vždycky odpočívalo, s hlavou položenou na tlapách. Dojatě líčil, že pes vypadá úplně jako živý, a že když jde okolo něho, má skoro pocit, jako by ho viděl přivírat oči. Něco na tom zoufalství je, pomyslela si Maja. Na tom zoufalství, které lidi přiměje, aby povýšili tělo na místo, jež mu vůbec nenáleží a které pro ně ani nikdy nebylo určeno. A jenom to jasně ukazuje naši neschopnost nechat věci jen tak plynout, ať už v životě, nebo tváří v tvář smrti. Uvažovala o fotografii jako o symbolu melancholie nad tím, co minulo, ale zároveň jako o manifestaci toho, co je právě teď. Jediný stisk prstu, který zastaví proud času. Snímky z místa činu, které svým způsobem balzamují mrtvé. Foto grafie jako důkaz. Toto se stalo. Toto bylo. Takto to vypadalo. Tělo na podlaze v kuchyni. Ve dřezu talíř, který nikdo nedomyl. Na stole opotřebovaný litinový kastrol se zbytkem polévky od oběda. Detaily, které za normálních okolností zůstanou bez povšimnutí. Právě každodenní detaily na místě činu vyvolávaly v Maje pocit závrati. Když došlo k přestřelce mezi mafiány, peníze, kokain či zbraně byly tím posledním, co ji zajímalo. Její pozornost zcela pohlcovaly takové drobnosti, jako že si muž ležící v kaluži krve ráno oblékl každou ponožku jinou. Viděla před sebou, jak sedí na kraji postele a nejspíš ani v nejmenším netuší, že je to jeho poslední ráno. „Příště, až pojedu do rašeliniště, tak tě vezmu s sebou, ať se ti to líbí, nebo ne,“ řekla teď a pohlédla na Ellen. „Já se taky rád přidám,“ ozval se Oskar.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242707