Pasák (Ukázka, strana 99)

jde na návštěvu za svým starým známým panem Dušnicem: „Vyřiďte mu jen, že Jaroslav Chrapot, on už ví odkud, mu chce něco nutného.“ No a jak Dušnice zná, nepustí ho k sobě, ale nezapře ho.

Co ale když nějak zarachotí klíči, až je bude vytahovat z nočního stolku, a probudí tak starého Dušnice? Dejme tomu, že se neprobudí. Jarda si bude počínat opatrně, vplíží se sem v trepkách z nemocnice a bude pracovat tak tichounce, že ho nebude ani slyšet. Co však když se přesto všecko probudí starý Dušnic? Jistě nemá tvrdý spánek, stejně celý den nic nedělá, sedí jen v županu u okna, a tak se neunaví a nemůže tvrdě spát. To je na pováženou. Ale co je tu na pováženou! Ovšem, pokládal to všecko za snadné a doufal, že z toho vyvázne obyčejnou krádeží. Ale copak si nepředsevzal: třeba – násilím? Už jen proto, aby na něho jinak koukali tady na Kampě. Teď však už začíná couvat a utíkat od svého úmyslu a brzy od něho i upustí. Zná se.

Lepší by bylo, kdyby se stařík probudil, když bude Jarda otvírat noční stolek. Aspoň ho hned „odstaví“, než vůbec bude moci zavolat o pomoc.

Pak bude mít volnější ruce. Ovšem jestliže bude mít Jarda už v práci pokladnu a stařík se probudí, bude to ošemetnější – přece jen to bude chvilku trvat, než se Jarda ocitne od pokladny u něho, a to už se může na jeho pokřik seběhnout celý dům. Nejlépe, kdyby neprocitl vůbec. To je vono. Tak na to musí. Ve spánku...

Tahle otcova drvoštěpecká sekera není špatná, tu hned vezme a zavěsí si ji pod kabát. Ale ne, sekera není přece jen nástroj na takovou věc. Ta se hodí na štípání a porážení pro silné, otrlé chlapy. Vadila by mu, jak by lezl, a pak – udeříš člověka sekerou, a té krve, co se rozstříkne kolem na všechny strany. Pak tě ještě prozradí skvrny. Ne, vhodnější je nůž. Tím se dá spící člověk lehce zabodnout.

A pak rychle na vlak. Jedno kam, máš prachy a znáš německy.

V kuchyni je ostrých nožů dost a maminka si toho ani hned nevšimne, že jí jeden chybí. Nůž se také vejde pěkně do kapsy, není nápadný a nepřekáží.

Jardovi je do smíchu, jak si zastrkuje nůž do kapsy jako opravdový vrah.

Kdepak on a spáchat vraždu. To by nesměl být on. Ale přesto je to rozkoš zahloubat se do takové věci a rozvažovat co a jak, načrtnout si všechno, člověk je vzrušenější, než když čte sebenapínavější kriminální román.

Pak ruce v kapsách, popiskuje si Pasáci, pasáci..., lajdá se Kampou kolem lidí, kteří se na něho dívají s nevolí, a myslí si: vy křeni, vědět tak k čemu se chystám...

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242633

Sedmnáctá kapitola Jarda se rozmýšlí, co dělat do večera. Nemá člověka, ke kterému by mohl nebo chtěl zajít. Je tu jen Lojzička Hejlová, po které se mu zastesklo, doopravdy zastesklo. Ale nezná její adresu. Kdo ji bude určitě vědět, je Emy Dvořáková. Zajde tedy k Emy Dvořákové na Bojiště. Leží ještě v posteli. Je zvyklá vstávat až večer. „No tak teda už si venku,“ přivítá ho a protírá si prostředníkem sklížené oční koutky. „Přišel jsem se tě zeptat, jestli máš nějaké zprávy o Bětce.“ Ne, nic o ní neví. Ale stejně jednoho krásného dne se tu objeví. „Vaši prej se přestěhovali z Kampy do Holešovic, jo?“ „Jo. Jednou sem tam zašla, a víckrát mě neuviděj. Sou samý nadávání, a eště abys je za to krmil prachama.“ „Co je s Lojzičkou Hejlovou, nevíš?“ „Co by s ní mělo bejt? Holandí.“ „A nevíš náhodou, kde bydlí?“ řekne Jarda jen tak, jakoby mimochodem, aby nebylo vidět, že kvůli tomu sem vlastně přišel. „Někde v Soukenický myslím, žije tam na hromádce s šamstrem.“ „Nevíš náhodou číslo?“ „Tos teda uhod, že nevím.“ Najednou se jí to zdá podezřelé. „A co se na ni tak vyptáváš?“ „Ale jen tak, na pár slůvek s ní. Je to taková chudinka. Ten její paskunda prej jí udělal z nosu dvě půlky a máma prej ji vykopla z domu.“ „Povídačky, nosánek má v pořádku, ale nařezáno teda dostala až běda.

Jinak, když máš takovej zájem, najdeš ji každej večír v devět v Píšťalce v Žitný. No a k půlnoci pak bejvá u Prašný brány. Ale dávej bacha: najednou tu zčistajasna můžeš mít z Kostomlat Bětku!“ Otočí se v posteli, zachumlá se do peřin a spí zas dál.

Večer stojí Jarda ve stínu naproti kavárně Píšťalce a čeká tady, až přijde Lojzka. Až na druhou stranu na chodník k němu dopadá přes vozovku v Žitné ulici světlo fialových koulí, osvětlujících z každé strany pestře čtverečkované skleněné dveře do kavárny.

To je čas, kdy přicházejí do kavárny jenom číšníci a holky z ulice.

Většina jich jde z Mezibranské ulice od stanice tramvaje. Jednoho číšníka přivezla drožka. Zastaví u kavárny a čeká, až číšník zas vyjde, v ruce láhev koňaku, a oplátkou za svezení naleje příteli drožkáři dvě sklínky.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242633

Jarda po tu dobu pro drožku dobře nevidí ke vchodu, a musí proto popojít trochu stranou, aby měl pestré dveře na očích. Po ulici přicházejí odshora dolů holky. Šinou si to ponejvíce jednotlivě, zřídkakdy se objeví ve dvou; to jsou jen takové ubožačky, které si pronajaly společně byt, protože jedna by na činži s příjmem nestačila. Tím jsou ale jejich sazby teď nižší, poněvadž si nemohou vodit pány k sobě domů a zákazník musí ještě zaplatit hodinový hotel. Některé ťapkají rychlými, drobnými krůčky, jiné si vykračují pomalu a zeširoka jako mužatky. Dost jich nosí tak krátké sukně, že jim nesahají ani ke kotníkům. Většinou se nakrucují v bocích, jsou staženy v pase a mají nesmírně bujná ňadra, takže celé tělo připomíná velké písmeno S. Než vejdou do dveří kavárny, padne jim na bíle napudrovanou tvář odlesk fialové světelné reklamy, a ony vypadají jako hrozivý přízrak. Některé, ještě než vejdou, upraví si rychle vlasy, přihladí si rukama šaty nebo poopraví nasazený klobouček. Jedna si také honem utírá nos. Druhá se namáhavě přibelhává. Jarda v ní poznává Policajtku. Tuto přezdívku má podle toho, že jí dlouho dělal pasáka jeden bubenečský policajt. Kulhá, protože měla zlomené obě nohy, jak vyskočila z okna jednoho hotelu na ulici, když si pro ni přišla policie, že něco ukradla.

Tamhle přichází Lojzička. Omyl, není to ona. Spletl si ji s jinou, což není divu, neboť její podobu vidí pomalu v každé; tak hluboce obestřela jeho zrak a mysl její podoba, co ji očekává, co se strachuje, že ji nepozná.

Ve strachu si říká, že nepřijde, že právě dnes nepřijde. A pomalu už bude půl desáté, a to už je pozdě na to, aby šel do Rytířské ulice a vklouzl do Dušnicova domu, než zavřou, jak měl v úmyslu. Tak jsem – snaží se namluvit si – kvůli ní od toho upustil a ona se teď vůbec neobjeví. Blbost! Vytáčky! Vůbec to neměl v úmyslu. Copak bych tu jinak čekal na Lojzku? Vždyť není proč.

Jak tak rozjímá, kmitne mu najednou hlavou, co říkal Pepík ze špitálu: „Někdy mi některá děvka už vůbec nepoděkuje na pozdrav.“ Nebo tak podobně. Možná že i Lojzička... No, když se to tak vezme, nebylo by ani divu. Ale přece jen si nedovede představit, že by se Lojzička nafoukla a ani si ho nevšimla, ne, to není možné.

Jarda pociťuje stud, že si dělá takové obavy, stud, že tu vůbec postává na chodníku ve stínu v očekávání nějaké hloupé žáby, která kdysi byla jeho otrokyní.

Tamhle jsou zase dvě. Nějaké tlusté. Za nimi ještě jedna. A pak Jarda cítí, jak se v něm zarazí dech.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242633