mají umřít jako zbabělci, by neměly slyšet ani skály. Natož muži, co tu stojí!“ „Chceš, aby umírali další?“ Helgi Troll zavrtěl hlavou: „Ne, jen jeden. Tys utíkal první a tím jsi zasel strach!“ Tasil meč. „Mám právo se bránit! A právo na soud!“ „To nemáš!“ zahřměl Helgi. Povětří rozpárala čepel jeho meče a Gunnulfovo tělo, jemuž náhle chyběla hlava i s kusem ramene, kleslo k zemi. „Odneste Halfdana dovnitř!“ přikázal Helgi. „Bikkja je zraněná. Všude je bláto a někde ještě i sníh. Bude snadné ji vystopovat. Až ošetříme zraněné, vrátí se někteří zpátky, a my, pokud najdeme naše koně, ji budeme štvát až do konce!“ Vykročil zpátky k hrobce a ještě se ohlédl. „A ti ostatní sešplhají dolů. Přineste z vaků, co je třeba a dřevo na oheň. Nevrátí se, a i kdyby… Pokud bude na skále hlídka, nemůže nás trollkona překvapit.“ Grettir mezitím sesbíral pochodně a ty uhaslé odpálil od hořících. Zasázel je v hrobce do držáků a hned pomáhal mužům, kteří přinášeli Kjartana a Halfdana. Helgi smetl na zem nádobí, plné plísně a seschlých zbytků jídla a konečně se pořádně porozhlédl po místnosti. Nebylo tu nic, co by nečekal. Na stěnách visely štíty, odřené v tak starých bitvách, že už se o nich ani nezpívá, a vysušené mrtvoly, zubící se nad deskou stolu, hleděly prázdnými očními důlky kamsi ke stropu… Helgi přešel dál do hloubi hrobky, až k muži, jehož tu kdysi posadili jako prvního do čela stolu. Jako ostatní měl na hlavě přilbu, ale nějak divně se leskla. I ten meč, který pořád svíral v kostnatých prstech, potažených potrhanou kůží… Helgi prošel kolem něho a jílcem meče oťukal skálu, jestli tam není zazděný vchod do nějaké další místnosti. Docela vzadu v koutě si všiml rozházených ohryzaných koňských kostí a pelechu z nahrubo oškrábaných srnčích kůží. Štěňata vlků /
Štěňata vlků_tisk.indd 97
97
12.03.2018 22:49:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242599