Voda teče obráceně, pocity z toho mám smíšené. Vidím to ve vlastním odrazu… Takhle zní zvuky podzemí. Girls Aloud
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242480
K A PITOL A DEVÁTÁ
Čajov ý šálek o průměru osmi tisíc kilometrů
Pan Fibuli si přál být kdekoliv, jenom ne na Můstku. Zkusmo vzal za dveře své oblíbené skříně, jenže ji kdosi zamkl. Relativně rutinní mise s úkolem zlikvidovat cíl Truchlících podle všech indikátorů nedopadla dobře a Kapitán teď požadoval „hlášení“. I když pan Fibuli neměl s tou operací ani vzdáleně nic společného, přesto cítil, jak se mu v žaludku převaluje zlověstné tušení a šťouchá ho do snídaně. Když vstoupil na Můstek, uviděl Ošetřovatelku znepokojeně poskakovat kolem Kapitána. S měřičem tlaku kolem paže a s teploměrem v puse vypadal ten plechový pirát na vteřinu až téměř absurdně. Ošetřovatelka s výrazem intenzivní profesionální ustaranosti ve tváři nervózně cosi mačkala na lékařské schránce, kterou nosila zavěšenou na rameni. Ta skříňka konstantně sledovala Kapitánovy životní funkce a Ošetřovatelka na ní často tu upravovala nastavení, onde přepínala tlačítko. Pan Fibuli by ten její přístroj byl strašně rád dostal do ruky. Ne – samozřejmě, že ne – aby tu věcičku vypnul, ale jen aby viděl, jak si Kapitán vlastně vede. Pravda, zrovna v této chvíli na to 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242480
žádné monitorovací zařízení nepotřeboval. Zbývající hrbolatá tkáň Kapitánovy tváře zbrunátněla a polyfázový avatron mu pochodoval po ramenou jako po cimbuří. Čas od času se papouch zastavil, natočil hlavu a probodl pohledem některého z členů shromážděné posádky. Všichni vypadali skrznaskrz zoufale. A to přitom zabíjení ještě ani nezačalo. Kapitán vstal, máchnutím ruky odehnal Ošetřovatelku a vytáhl si teploměr z úst. Ošetřovatelka tiše ucouvla, uhladila si uniformu a upravila slámové vlasy. Klidně si uklízela své měřicí přístroje a působila naprosto uvolněně. Na momentík jí v očích probleskl ostražitý pohled, když se podívala na Kapitána, na posádku a konečně i na pana Fibuliho. Ten zamrkal, ale ona mu věnovala nevýrazný úsměv a pak splynula s pozadím. Kapitán přešel k oknům, podíval se na obě slunce a zkřížil za zády to, co mu ještě zbývalo z paží. Dlouho neříkal nic. „Pánové, ten odloučený telepat nebyl zneškodněn,“ začal konečně. „Měli jste rozkaz zneškodnit ho. Místo toho padl do rukou Truchlících. Měli jste rozkaz nedopustit, aby padl do rukou Truchlících.“ Kapitán se otočil zády k výhledu za oknem a upřel oči na posádku. „Selhání je něco, s čím se velice nesnadno smiřuji. Není-liž pravda, pane Fibuli?“ Ve chvíli, kdy kdosi zakašlal, pan Fibuli pochopil, že nešlo o řečnickou otázku. „Ano, pane, to je naprostá pravda, pane, tuto obtíž skutečně máte.“ Pan Fibuli by se byl rád tolik neklepal. Na jednom skle brýlí měl velikou šmouhu a musel přemáhat nutkání začít ji pucovat. „U všech planoucích měsíců pekelných, touto obtíží skutečně trpím. Jak se zdá, obtíží dnes zažíváme ažaž, vy i já.“ Kapitán se odmlčel, aby nechal na tváři zablesknout nebezpečný úsměv. A jéje. Pan Fibuli se najednou přistihl, že si zcela nevědomky pucuje brýle. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242480