sehnul, podebral Elis pod koleny a vzal ji do náruče. Přešel s ní místnost a opatrně ji položil na postel, načež si nad ni klekl a prsty zlehka okopíroval tvar košíčků podprsenky, pak uchopil ramínka a chtěl je stáhnout z Elisiných ramen... „Ne!“ ozvala se, chytila jeho ruce za zápěstí a donutila ho ramínka pustit. „Já nechci! Okamžitě ze mne slez!“ Paul se na ni nechápavě díval, a protože se nehýbal, udeřila ho prudce do prsou. „Dělej!“ „Elis, promiň - já myslel...“ „Tak nemysli a okamžitě slez!“ Nebylo to tím, že by se nechtěla milovat - už nějaký ten týden byla bez sexu a scházel jí. Dokud byla k Paulovi otočená zády, jeho něžnosti se jí líbily a vzrušovaly ji - chtěla TO - teď však když ho viděla svlečeného, ji přešla veškerá chuť a pocítila k němu odpor. Porovnávala ho s Maxem, který má hruď hustě porostlou tmavými chloupky a pevné břišní svaly, kdežto Paul má vystouplé břicho, uprostřed hrudní kosti pět světlých chlupů a u jednoho prsního dvorce dva. Navíc má na sobě bílé zaprané slipy a na nohou černé podkolenky s károvaným vzorem, ze které mu na pravé noze vykukuje palec. Uvědomila si, že ji Max možná vidí podobně. Srovnává ji s tou courou, proti jejímuž dvaadvacetiletému tělu nemá samozřejmě sebemenší šanci. Proto s ní možná nechce souložit prostě a jednoduše je mu odporná a obloukem se jí vyhýbá. „Paule?“ ozvalo se ze spodu, „ty už jsi doma?“ Škubnul sebou, podíval se směrem ke dveřím a pak překotně slezl z postele. „Ano, mami, jen se převléknu.“ Hodil na sebe pulovr a čím rychleji se snažil obléct džíny, tím víc se mu to nedařilo. Jedna 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242355
nohavice se přetočila, takže do ní nemohl vlézt a poskakoval po jedné noze. „Paule, a čí je to auto?“ Konečně se dostal do obou nohavic a když si zapínal v rychlosti poklopec, skřípnul si část svého mužství, které se ještě tak docela nesmířilo s prohrou. „Tak, Paule!“ „Ano, maminko, já už jdu.“ Otevřel dveře a ohlédl se po Elis. Právě si zapínala poslední knoflíček u halenky a současně zvedala sako z podlahy. „Ta Audina je paní Wolfové. Já jsem musel dát to svoje do servisu, takže mě hodila domů.“ Oba sestupovali po schodech do přízemí. „Dobrý den, paní Hanková,“ pozdravila ji Elis a pokračovala: „Paul se dneska vrátil dřív -slíbila jsem mu, že ho odvezu, ale odpoledne mám nějaké jednání, takže... no prostě je doma dřív. Ale už nebudu zdržovat...“ Prošla kolem Paulovy matky a aniž by se s nimi nějak rozloučila, vyšla ven a spěchala ke svému vozu. Paul ji chtěl následovat, ale matka ho zarazila: „Paule!“ Zůstal poslušně stát mezi zárubněmi. „Říkala jsem ti, že si s ní nemáš začínat - to není ženská pro tebe! Kolikrát ti to mám opakovat?!“ „Maminko, já s ní vůbec nic nemám,“ natočil se směrem k ní. „To vidím,“ pronesla uštěpačně a přejela pohledem jeho napůl otevřený zip, který si ve spěchu už nějak nedotáhl. „Maminko, skutečně. Říkal jsem ti přece, že jsem se převlékal.“ „Ano, já vím - a proto ti to tak dlouho trvalo,“ rezignovaně mávla nad svým nepoučitelným synem rukou a šla si po svém.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242355
20. Probudil jsem se. Nevím kolik je, ale pravděpodobně bude tak nějak kolem půlnoci. U postele mi zase stojí přízrak dívky, která za mnou chodí každý den. Netuším, jak to dělá, ale pokaždé se jí podaří mne vzbudit. Chvíli stojí a dívá se na mne svýma velkýma a strašně smutnýma očima, načež její hlas řekne: „Nepatřím sem,“ ještě pár okamžiků zůstane, a pak se rozplyne. Rád bych věděl, co po mně chce - zatím mi to neřekla - jestli nesmí nebo nemůže? Možná u mne hledá pomoc, ale vůbec nemám potuchy, co bych měl pro ni udělat. Díváme se na sebe - dneska její hlas dlouho mlčí, takže se na posteli posadím, pokrčím nohy a obejmu si je pažemi. „Jak se jmenuješ?“ zeptám se jí - možná by mi rozuměla i kdybych si to jenom myslel - určitě umí číst myšlenky. Čekám na odpověď, ale nevydá ani hlásku. „Proč mi to nechceš říct?“ A proč teda za mnou vlastně chodíš, když se mnou nemluvíš? Nebo mi to nějak naznač - já nejsem jasnovidec,“ na chvíli zmlknu a čekám na její reakci. Žádná se ale nedostavuje - ani se nepohne, pouze na mne hledí. Měsíční světlo, které se vloudilo do mého suterénního pokoje nízkými sklepními okny, vykreslilo na podlaze dlouhé stíny a duši mrtvé dívky učinilo ještě bledší, než ve skutečnosti byla. „Když se tady pořád zdržuješ,“ pokračuji, „tak předpokládám, že jsi v tomto sanatoriu zemřela. Ano?“ Nic - žádná reakce. Připadá mi, jakoby čekala, co řeknu dál. „A Marthu - tu si pamatuješ - když sem nastoupila? Setkaly jste se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242355