Nová jména
Dysláskie
Raport o třech důkazech B*ží existence
Poetizer
Popraskaný displej Své svrašťující se lásky Nevyměňuj
(mikuláš 2013, desátá ranní, těžká mlha)
Jen málo mých přátel píše básně a nedejbože krásně.
Baterka probíjí A neony zhasly Už ve středověku
namrzlé stezky Páně křižuji služebním vozem. z humpolce žehnám zatáčky k pacovskému poledníku.
Už tehdy se mučilo A čekalo Kdy zmrzne Bod tání
1. Slunce pojednou vzchází
2024
okouzlen klekám před stvořením světla a brzdím.
Zůstala jen poezie, drátek pro tonoucího v cloudu. Miláčku, hleď, ukáplo nám z mráčku na stéblo. Synchronizaci komunikátorů ponechme hrázi věčnosti, až jednou skočíme do jediné souvislosti.
Dárky
srna u pangejtu káže čtyřem kolouchům střeženou cestu. 2. rozpoznávám a kynu: janu z želiva bohumilu vítu tajovskému anastázi opaskovi a františku tomáškovi jelikož Panna Marie něžně převádí své syny do sektoru zaslíbeného cítím se povznesen. 3. zařazuji a sjíždím k želivskému klášteru
Jiří Feryna, pokřtěná Marie, do věcí i lidí ryje načež pak odtéká do povodí Rýna. U chlapce jménem Tomáš Čada je každá ráda, když slyší tradá, tradáá, tradááá. Ani Jonáš Hájek není zrovna přítel pájek v hájku ani v Libočanech, ani když nahazuje splávek. A zbývá Radek, který na každý verš vyzunkne jeden blankvers, než ho pustí domů na revers. Snad ještě Yana Heinová, ta holka fajnová, která pod sakurou baští suši, i když mrzne, až praští. Jen málo mých přátel píše krásně a nedejbože básně.
Nejvíce pokladů je k nalezení po oblevě. Konec
Zvlášť taje‑li mezi Štěpánem a Silvestrem. Odhadem tři kousky vyklouzly každému plnoletému
Jestli mi ještě někdo řekne Že mám básnický střeva Řeknu mu Děkuju pěkně Raděj bych snad střelil tetřeva hlušce Či vyřezával ze dřeva
a dva nalezl.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242183
Nová jména
Paternoster
Chyby
Man on the Moon
Otče náš, když vstupuji a jedu Ti vstříc, nezlobíš se snad, že vystupuji o patro níž než v království nebeském.
…ses mě zeptala, zda by tamta byla slušně řečeno k pomilování,
Vždy když jsem zaostřil na měsíc plus minus v úplňku, spatřil jsem mužskou tvář.
tak já, jestli bych mohl říct pravdu, bych Ti řekl,
Dnes poprvé však ohromil mě ten neslýchaný knír.
Musím si vyzvednout balíček.
že ano, ale kapku jinak, než chce muž, a to přibližovat ženu nebi.
Otče náš, když sjíždím do světa vezdejšího, necítím se ještě na očistec, a proto jsem vykročil po horizontále.
Bez ohledu na nebe i skutkovou podstatu bys se mnou už nikdy nepromluvila. Kdyby…
Jdu rovnou za špičkou nosu na Svoboďák.
Tváře
Otče náš, jako by nestačilo, že má páteř vrže jak růženec v prstech sestry v Kristu, zatímco hledám v lidských duších
Černobyl
Kdysi jsem ve Svaté zemi trhal divokou šalvěj, mnul ji v prstech a čichal, jak jiní činí s heřmánkem. Tu a tam už od kdysi vzchází na nebe hvězda jménem Pelyněk.
Před pravou tváří Hospodinovou budou nám všechna piva, která jsme do sebe nalámali pro blaho světa a poznání sebe i svých bližních, přičtena k dobru,
A na opruzeniny je tu měsíček.
Variace na Hejdu #22
roztroušené Jobovy slzy.
přičemž piva vypitá v černých dnech jsou víc než za bílých nocí.
Arytmie
A jelikož už pivo nemůžu ani vidět, dáme si dnes spolu, bude černá noc.
Zrychlil jsem krok cestou kolem stanoviště Svědků Jehovových,
Jenže Hospodinovi zbývá ještě levá tvář a den bílý jak pěna.
Kdopak to zas doma ryje obrazy všední jako noc a den. Zdalipak štkala Marie Panna, že byl o život okraden. A zimy bez sněhu tiše prší, mrznou, vržou vnitřní uši. Naše těla se navenek vrtí, prsí, jak osleplí čicháme k Jeho duši. Kdopak to zas doma ryje obrazy všední jako noc a den.
jako když vidím voodoo ve slově vodovod; bůhvíproč obávám se strážných věží s vodními příkopy.
• • •
bije půlnoc a dvanáctkrát říkám AU
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242183
ČSSR Čtení na pokračování
Pravdivé báje z časů emigrace
Nežádoucí svědek Markéta Brousková Markéta Brousková
Pokračujeme v cyklu literárních vzpomínek na dvacet let života v exilu Před Hlavní správou pasů a víz se dělo dílo. Zástup III. zoufalců se tam totiž velmi hlasitě domáhal vstupu „Tak abysme si, vážená, správně rozuměli. Pro vás nejsem do budovy a soudruzi esenbáci hulákali, že kontingent ňákej soudruh hej počkej, ale jenom pan Koníček. A dy je vyčerpán, což v dobové hantýrce znamenalo, na vás byste nebyla máma, co myslí na dítě, tak ste mi šumafuk. se už nedostane. „Ste úplně blbý, nebo hluchý? Zejtra je Lidi teď votravujou jak štěnice.“ taky den.“ Přitom si mě nesoudruh velmi zkoumavě změřil Když spatřili Koníčkův průkaz, začali nám statečně od hlavy k patě a od paty k hlavě. „Papíry ste si, aspoň razit cestičku. Dav se rozestupoval pomalu a s remcáním, doufám, všechny přinesla. Na ksicht to teda nedostanete.“ takže jsem se jenom s krajním úsilím vmáčkla do svatyně, Bylo mi rázem jasné, že jsem při prověrce neobstála. kde se mi vzápětí dostalo velmi úsečného pokynu, ať las Dneska se tomu říká casting. Pan Koníček byl třicátník střední postavy. Nevypadal špatně. Jednobarevná košile la kavě chvíli počkám a držím hubu. K mému překvapení se dila s kravatou a béžový oblek s uzoučkým bílým proužkem za necelých deset minut objevila hovorná tlouštice typu mamina v uniformě a mávala mi jakoby na pozdrav pasem. si jistě nepořídil ve vlasti. „Hlavně na nás v tý cizině nezapomeňte! Mysleli jsme to Sraz jsme měli před mléčným barem naproti s váma dobře.“ Masaryčce. Pro nesoudruha to bylo nádraží Praha‑střed. Rozpačitě jsem poděkovala. S poukazem na sběř ještě Dorazil stejně jako já asi o pět minut dřív a díval se netrpě stále obléhající policejní pevnost nabídl mi pan Koníček livě na hodinky. Úderem jedné jsem k němu přistoupila doprovod. „Jinak ji ušlapou!“ prohodil směrem k tlouštici. a tiše se představila. Neboť z nás náhle opadlo napětí a slunce mile hřálo, Pět minut po jedné odporně zasyčel: „Necourejte se slovo dalo slovo. Stáli jsme na refýži u Národního divadla za mnou! O dobrou pověst se bát nemusíte. V Praze mě a probírali živé i mrtvé. Abych se odvděčila za dobrý skutek, dohromady nikdo nezná.“ prodala jsem mu zahraničního odbojáře Antonína Liehma. A tak jsme bok po boku a beze slova kráčeli „A ten je panečku rychlej. Prchá před manželkou?“ do Bartolomějské ulice. V tramvaji vadily panu Koníčkovi Tramvaje přijížděly a odjížděly. Čas plynul v krajiny nepříjemné pachy a škodovku by přece nikde nezaparkoval. jiné a já jsem se směla dozvědět, že stařec s kozí bradkou, Víc na sebe zaměstnanec firmy StB neprozradil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS242183