dětství, jenomže tentokrát se u toho budu držet za ruku s Nelsonem, který mě ochrání před každým nebezpečím. Ale to by nebyl tatínek, aby mi opět nezasáhl do života. Přišel s nabídkou. Koupil v pralese devětatřicet tisíc hektarů půdy. Ta půda, když se prales vykácí, rodí jak zběsilá, dají se vybudovat pastviny, na nich se budou pást bílí silní býci a krávy, všechno to bude ohromné, velkolepé a nekonečné. Spousta požehnané práce před námi! A co naše plány? Co Nelsonova státní kariéra? Co moje noční můry? Ano, ve snech se uprchlice mohla vrátit domů, ale byla by to pravda? Je Amsterodam Československo? Samozřejmě že ne. Zůstala bych exulantkou navždycky. Nikdy by mě k nám domů nepustili, alespoň dokud mám v rodném listě jméno otce Jan Antonín Baťa, co je v jejich černých listinách a smolných knihách vedeno jako jméno zrádce národa. A taky jsem věděla, že Nelson by se nechtěl z Evropy vrátit. Byl to muž velkého světa. Se svým šarmem a rozhledem by udělal dokonalou kariéru. A já bych šla tam, kam by šel on. Ze země do země, tušila jsem, že jen u Amsterodamu by nezůstalo. Těch vlaků, do nichž bych musela nasednout, by byla nekonečná, vysilující řada.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241927
LUDMILA „Tady jsme. Zataveni v jantaru tohoto okamžiku. Není žádné proč.“ Kurt Vonnegut Ještě než jsme odjeli do Brazílie, koupila jsem si ve Státech deník. Překrásná kožená vazba. Je malý, tak akorát do ruky, se zlatou ozdobou na obálce. A na první straně je napsáno: Five year diary. A předtištěná kolonka pro data: Zapsala jsem si tenkrát 1945 to 19–– a nikdy jsem nedopsala to druhé datum. Přitom jsem ten deník popsala za jeden rok a ještě pak do něj vložila pár stran z ledna a února 1947. Ty dva roky byly pro mne, zdá se, důležité. Jistě byly, když jsem si o té důležitosti toužila každý den zapisovat do deníku. Když teď sedím o dvacet let později v našem domě v Nova Andradina, který postavil blízko džungle Ljubodrag, aby mohl mít v městečku kancelář, a uklízím krabice s knihami, co jsem je nechala převézt ze Sao Paula, vypadne z jedné deník. A vypadnou na mě ty dva roky, kdy jsem každý den myslela na Rudu Firkušného a kdy jsem mu každý den psala dopis a každý den čekala na ten jeho. Když ale deník otevřu, přestávám chápat, proč jsem si ho vlastně psala. Přesto jsem okamžitě rozhodnutá, že si ho celý přečtu. Ty obyčejné, nevzrušené věty o našich psících, o tom, jak je koupu, vykládám si s nima a tahám jim ze srsti klíšťáky, o koupání v řece, pečení dortu pro pana Klátila, který má narozeniny, o malování pokoje, uklízení, šití, praní, tancování besedy a poslouchání hudby v rádiu. Jsou tam samozřejmě i věty o Rudynkovi, ale vždycky až nakonec, taková nanicovatá douška, že čekám, až napíše, nebo že mám radost, že napsal, že je mi z toho teplo u srdce. Zvláštní, jak dvacetiletá holka dokáže psát šikmo nakloněným, těžko čitelným rukopisem o tom, že je jí z jejího milého šuhaja teplo u srdce. Kdyby ten deník viděl Ljubodrag, smál by se tak strašně, že by to bylo slyšet až na pastviny. Určitě by řekl, že mi nebylo teplo u srdce, ale vy víte
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241927
kde… to je celý on, divoch divoká. V deníku ale není vůbec nic o tom, co si tak přesně pamatuju, s čím mám spojený ten horký lednový den, kdy jsme dostali dopis o náletu na Zlín. Tak pozdě, dopisy chodily měsíc i dva, někdy mnohem déle. Parníky byly nespolehlivé, a i když jsme díky telegrafickým zprávám o bombardování věděli, až tyhle dopisy od různých známých nám přinesly skutečné zprávy. 2. ledna 1946 Dnes jsme dostali tři dopisy z domu. Jeden popisuje podrobně nálet na Zlín. Spadlo tam celkem 250 bomb a je mnoho raněných a mrtvých. Z toho mám jen jedno přesvědčení, a sice že to bylo dělané proti nám, a ne proti Němcům. Bylo to rozbito všechno před koncem války, takže všichni věděli, že teď už by mohla továrna být jen Čechům na prospěch. Dobře si zapamatuji, která to byla létadla a kdo v nich seděl, a kdo zničil padesátileté dílo nejlepšího z nejlepších Služebníků Božích. Musím o tom také šikovně napsat Rudynkovi. Když si přečtu zápis z toho dne, musím se sama sobě divit, proč jsem si nezapsala, co jsem skutečně prožívala. Ano, zničení fabriky jsem vnímala jako armagedon, jako rozmetání posledních zbytků toho všeho, co naše rodina tak dlouho budovala, ale na druhou stranu to pro mne bylo jako černé znamení, že ani můj vztah s Rudym není ušetřen podobného osudu. Ten den, a to si vzpomínám přesně, ani to v tom pitomém deníku nemusí být, jsem nedostala od Rudynka žádný dopis. A zdálo se mi, že na mne ve snu padají bomby jedna za druhou. Já a Rudy sedíme za pianem a hrajeme čtyřručně. A bomby na nás padají a my se pokoušíme vstát, chytit se za ruce a utéct, ale jsme k pianu přilepení a nemůžeme se od něj odlepit. Co ten sen měl znamenat, jsem věděla taky úplně přesně. Chápala jsem až moc dobře, že už nás teď s Rudynkem spojuje jenom hudba. Vášeň k hudbě, ne jednoho pro druhého. Už
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241927