pan Mykola — vypadal jako velmi apatický člověk a celá akce se svářením na něho určitě byla jednoduše moc. A proto cestou nejmenšího odporu šel místo k mechanikovi do papírnictví za rohem. V Ropušynci nikdo neznal Syrobřické, rodinu Kusaje, protože z předválečných obyvatel tu prakticky nikdo nezůstal. Všichni nám ale ukazovali cestu k polskému knězi, kterého sem poslali do katolické farnosti. Fara vypadala mezi těmi zuboženými východohaličskými domky jako vila diktátora z nějaké banánové republiky. Škoda že tam nebyly palmy. Hlídal ji americký staford a postřikovač zavlažoval zastřižený trávník. Vedle stál úplně zdevastovaný kostel. Vím, že to vypadá jako obraz z proticírkevního letáku, ale tak to vypadalo. Kněz — vysoký, mladý, v dobrých sandálech a kraťasech — tu působil jako anglický kolonizátor v Indii, chyběla mu jenom korková helma. Byl hodně zarostlý a mluvil basem. Naříkal, že je bída, že chybějí peníze na opravu kostela. Jeptišky se zvědavě vyrojily hned, jak jsme se tam objevili — museli jsme být na té zapadlé provincii pořádnou atrakcí. Připomínaly chichotající se opice. Mačkaly se kolem kněze, který se nad nimi tyčil jako mramorový pomník porostlý srstí, a přitakávaly: „je zle a bída.“ V pozadí postřikovač zavlažoval trávník a pes se válel s rozkoší v té zavlažené trávě. Kněz nám nedokázal s hledáním Kusajovy rodiny pomoc. „Farní matriky,“ tvrdil, „spálili bolševici.“ No, a stydne mu oběd. Ve vzduchu bylo cítit mleté maso. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nevěřil jsem, že 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241866