Rafaelova škola - Vlnění nymf (Ukázka, strana 99)

Rafaelova škola – Vlnění nymf profesor Emanuel, Rusalka zašla pro Marinu do komnaty, kterou sdílela s Médeou. „Profesor s vámi rozebere návrat vaší paměti a také ty přeludy.

Na vás, Médeo, se podívá po Marině, tak si tady zatím můžete připravovat garderóbu na zítřek,“ usmála se při pohledu na ramínka, na která si obě navěsily vyžehlené šaty na poslední den školy.

A právě se přehrabovaly v náušnicích a korálcích.

Marina poslušně rázovala vedle Rusalky. „Ale my jsme to obě opravdu viděly a slyšely. Fuj, ještě teď je mi z toho špatně,“ oklepala se, když se snažila ospravedlnit své zdánlivě hysterické chování. Ale bylo to, jako když se hájí pravda, které nemá nikdo zájem uvěřit.

Jako když jediný, kdo mluví pravdu, je považován za prášila a lháře.

Pan profesor si dával spokojeně kávu s celozrnnými kulatými oplatkami. A při jejich příchodu si chválil: „Tuhle specialitku umí vaše kuchařka nejlépe. Je v nich všeho akorát. Medu i zrníček.

K hořké kávě prostě laskomina.“ Marina povytáhla obočí. No, ta dýňová semínka zrovna nemusím, připomínají mi smradlavé zelené brouky, co lezou z trávníků do oken.

Teda, oni za to chudáci nemůžou, že jsou smradlaví, ale stejně. „Takže, Marino, gratuluji k návratu paměti. Kdo by to řekl, že vám ji vrátí váš pes. Psi jsou terapeuti, ale nějak nás to při tolika starostech nenapadlo,“ omlouval se profesor. „Naštěstí to napadlo kolegu Černunna a vaše královská matka již stihla Černunnovi vyčinit, že ho to taky mohlo napadnout dříve. Byla z toho krátká bouřka a vydatné srážky a máme kolem školy a na Křivoklátsku pěkné louže,“ usmíval se profesor.

Marině moc do smíchu nebylo, prkenně se posadila na pohovku a odmítla oplatku, kterou jí Rusalka nabízela. Na kávu už bylo pro ni pozdě, tak si jen nechala nalít heřmánek.

92 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241702

Útok z písku „Tedy, vy se, Marino, tváříte jako u doktora,“ zakroutil profesor hlavou. „Nejste na smrt nemocná, máte jen halucinace, které se pokusíme odstranit. To je vše.“ Povstal a přistoupil k ní. Položil jí svou baculatou dlaň na temeno hlavy. Cítila z ní uklidňující energii. „Hm, hm,“ pokyvoval potom hlavou. „Opravdu silná představa.

A ty stíny z jiných prostorů vidíte pořád?“ Marina odvětila: „Pořád, ale už mnohem méně. Snažím se si jich nevšímat, jak mě učila Rusalka. A když si jich nevšímám, jsou tak bledé, že když je příšeří jako teď, vlastně je nevnímám vůbec. Nejvíc jsem je dneska viděla v poledne, když pralo sluníčko. Ale když vím, že nejsou nebezpečné, tak je to fuk. Ale to ve vodě – to mi chce ublížit.“ „Marino, kolikrát ti mám říkat, že ve vodě nemůže nic být. Do jeskyně není jiný přístup než z jezera a ze zámku. A do zámku ani do jezera se nikdo cizí nedostane.“ „I Médea to viděla a slyšela…,“ rozhodila Marina paže, ale nakonec jí dlaně přistály bezradně na klíně. Ach jo, s těmi dospělými elementály je to často tak těžké…

Slunce pomalu padalo za kopce a nymfy přišly rozžehnout svíce plující v nádobách. Profesor právě spolkl další koláček, otřel si ulepené prsty a přikývl. „Paní Rusalka má pravdu, Marino. A mně také věřte. Kdybyste věděla, jaké tisíce dospívajících elementálů mi už prošly rukama. Až se stabilizujete, i zvukové přeludy zmizí a do týdne se s Médeou svému plašení v jeskyni budete smát.“ Marina svěsila ramena. Když už ani u něho nemám zastání…

Po ní šla na řadu Médea čekající před pokojem, kam ji přivedla vychovatelka. „Já nechci být v tom pokoji sama bez Médey,“ špitla Marina Rusalce. „Mohla bych jít zatím… za maminkou? Aspoň na chvíli.

Spolužáci jsou všichni zalezlí, nikdo si toho nevšimne.“ 93 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241702

Rafaelova škola – Vlnění nymf Rusalka souhlasila. Opravdu byli studenti po celodenním plavání tak unavení, že většina jich usínala se soumrakem, často se ani večeře nedotkli. „Dobrá, běž. Dneska tě pustím. Zítra to už nepůjde, budete plavat i v noci. Trénink na noční plavání v moři,“ mrkla na ni. A když Marina pootevřela úžasem pusu, usmála se: „Není větší blaho, než nechat se unášet na vlnách pod hvězdami, ty má malá vílo. Počkej, uvidíš.“ „Hele, Vildo, sakra vzbuď se,“ třásl jím Buližník. „Co je? Sotva jsem usnul…“ „Marina někam jde a doprovázejí ji ti její bodyguardi.“ „Cože,“ posadil se Vilda. „Kam jde?“ zívl. „Jak to mám vědět? Ale každopádně je to podezřelý. Nejdřív byla u Emanuela, teď je u něj moje sestřenka a Marinu někam vedou.“ Kluci se opatrně a co rychleji vykradli z pokoje. Na zámek i jezero padal stín kopců za nimi, ale svíce plovoucí v nádobách a aury mramoru a vodního kanálu zajišťovaly, že oba dobře viděli.

Vyběhli ze dveří a zastavili na terase, z níž se dolů stáčely oblouky schodů. Marina se svou osobní stráží právě mířila k bráně. „Jde do školy?“ podivil se Vilda. „Hm, a tam my dneska a takhle večer nemůžeme, to by nám neprošlo,“ povzdychl si Buližník. „To ne, nerad bych skončil u raků. Stejně se děsím, až nám profesorka vypíše služby. Děda vyprávěl, že ho jednou raci tak poštípali, až skončil doma a Fontán k nám jezdil na převazy.“ Kdyby za nimi nestály nymfí stráže, byl by si Buližník ulevil ostřejším slovem. Takhle jen špitl: „Sakra, Marina je sice šprtka, ale aby chodila do školy v noci, to je fakt divný.“ 94 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241702