Zelené šupiny. Jako můj přívěsek. Rudozlaté oči, jako moje vlasy. Elodie se ještě nikdy s žádným takovým stvořením nesetkala, a přesto jí wyvern připadal důvěrně známý. „Neboj se,“ tišila ho. „Přišla jsem ti pomoct.“ Koutkem oka zahlédla, jak Mirith zděšeně rozhodila ruce. Elodie ale upírala zrak na wyverna, který k ní pomalu sklonil hlavu. Cítila ve tváři jeho dech — ani horký, ani chladný, ale přesto zřetelný. Viděla každičkou prasklinu v každé jeho šupině. Wyvern byl sice částečně průhledný, ale připadal jí hmatatelnější než cokoli, s čím se dosud setkala. Jako křišťál. „Elodie!“ zaječela Mirith. Elodie zavřela oči. Něco se dotklo jejího čela. Potlačila výkřik. Ozvalo se jemné zadunění. Vzduch se ani nepohnul. Otevřela oči. Wyvern před ní stál, křídla složená, a špičkou čenichu se opíral o její hlavu. „Můžu ti pomoct,“ šeptala Elodie. „Oba chceme totéž.“ Z hloubi wyvernova hrdla se vydralo hluboké zamručení, které znělo jako tlumené hřmění. On vrní. Wyvern zvedl hlavu a sklopil čumák k zemi. Elodie měla jeho obojek na dosah. Bylo zřejmé, co po ní chce, ale ať Elodie škubala svařenými smyčkami, jak chtěla, obojek nepovolil. „Tohle nestačí,“ znechuceně se zadívala na zlatavý oheň, který jí planul z dlaní. „Nemám dost síly.“ „To se mýlíš.“ Mirith došla až k ní. „Podívej se na sebe, Elodie. Jsi připravená na bitvu.“ Elodie zalétla pohledem ke své uniformě Trojzubce. Takhle teď sama sebe vidím. Jako válečnici. To proto se na mně objevily tyhle šaty, když jsem sem dorazila? Vyčarovala jsem si je sama? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241522