počínat po vraždě. Hořela jsem touhou jí o tom prostředku k nalezení klidu povědět, jenže teď už by jí to stejně k ničemu nebylo. Kde by vzala ten hlt krve z mrtvoly své první oběti? Zpočátku jsem vůbec nechápala, proč mě zajímá klid nebo neklid nějakého vraha. Pak jsem ale připadla na myšlenku, že to mohl vyvolat pozůstatek infantilní přemoudřelosti, nutkání pochlubit se. Že jsem jí ale neuměla pomoci, byla tato vražedkyně odsouzena k věčné nespavosti. -Ve stavu nemocných mě dlouho nenechali. Vymysleli si pro mě novou práci v laboratoři, která byla sice potřebná, ale šlo v zásadě o dost neuvěřitelnou záležitost. Zavedli mě do jedné místnůstky a předali mi bednu, v které byly nejrůznější pipety a trubičky, velké i malé, většinou poškozené. Vcelku použitelně pro mé účely vypadal mikroskop, ale jen když jsem si odmyslela jeho znečištění, které vyžadovalo zvláštní přístup ke správnému stanovení výsledků. Musela jsem si zapamatovat, jaké nečistoty jsou jeho součástí, abych pak mohla posoudit, co patří k preparátu. Vyčistit ho nešlo, protože jsem ho sama neuměla rozebrat, a i kdybych se o to pokusila, už bych ho nesložila dohromady. Mým úkolem bylo dělat veškeré klinické analýzy. Reagencie mi měla dodávat neviditelná lékárna nacházející se mimo lágr, ale bylo jich poskrovnu. Došlo proto na pohovor s vedoucím zdravotnické služby, kterému jsem vysvětlila, že s tím, co mi předali, nemohu pracovat. On se tím ale odmítl zabývat a s naprostým klidem prohlásil, že rozkazy nepodléhají žádnému přezkoumání, musí být prostě provedeny. Seděla jsem pak na té bedně, když do mé místnosti úplnou náhodou nahlédl jeden poslíček. Vypadala jsem asi dost zkroušeně, protože mi nabídl pomoc. „Chybí vám nádobíčko?“ řekl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241210
s úsměvem, „Za půl hodiny ho budete mít tolik, že se sem ani nevejde.“ A tak se také stalo. V lágru totiž nesměl nikdo vlastnit nic „skleněného“ a ten dobrý muž jednoduše nechal prohledat baráky. Dostala jsem pak tolik lahví a zavařovacích sklenic, kolik jsem si jen přála. Nejvíce škodní na tom byli přirozeně vězni, ale s tím jsem nemohla nic dělat. Většina vyšetření, které jsem prováděla, se netýkala krve, obklopovalo mě sputum. Člověk si zvykne, i když se to zpočátku může zdát obtížné. Později jsem se dokonce radovala z dobrého preparátu, z elegantních ryšavých tyčinek na modrém pozadí. Očividně jsem přitom zapomínala na pacienty, pro které tyto tyčinky většinou znamenaly rozsudek smrti. Nemyslím, že by má práce byla nějak zvlášť užitečná. V chorobopisech působily analýzy velice dobrým dojmem, ale protože chyběla léčiva a všemu vládl hlad, byl jejich přínos víc než sporný. -Blížil se den mého propuštění35, bylo mi to ale zcela lhostejné. Co jsem si s tím měla počít? Byla jsem sama, přišla jsem o vše, co bylo součástí mého dřívějšího života, a věděla jsem, že zpátky do Moskvy mě nepustí. Ve stejnou dobu mělo být kromě mě propuštěno ještě dalších jedenáct žen. Každý den se chodily ptát do písárny, jestli je něco nového. Byly zoufalé a plakaly, protože od doby, kdy jsme se měly dostat na svobodu, už uplynulo několik dní. Dvanáctý den po vypršení našeho trestu jsme konečně dostaly naše dokumenty. Byl to vlastně jen jeden papírek, na kterém 35 A. Rohrové vypršel trest 7. 7. 1946, propuštěna byla 17. 7. 1946.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241210
bylo zaznamenáno několik skrovných údajů: jméno a datum narození a paragraf, na jehož základě jsme zde byly vězněny. K mému překvapení jsem tam žádný paragraf neměla. Místo, kde se měl nacházet, bylo proškrtnuté. Když jsem žádala o vrácení diplomu, bylo mi řečeno, že ho zde nemají a že si ho mám najít na svobodě. Protože jsme musely uvést cíl cesty, nezbývalo mi nic jiného než využít nabídky jednoho vězně. Navrhl mi, abych jela do jedné kozácké vesnice a pomáhala tam s prací jeho manželce, kterou tam nechal samotnou s pěti dětmi. Jako cíl mi tedy zapsali tuto kubáňskou ves36, dali mi jízdné, dva kilogramy chleba a kilogram slanečků. Měla jsem před sebou dlouhou cestu. Z ošacení mi ponechali košili, hedvábné šaty a vatovaný kabát. Místo bot jsem měla jen dřevěné sandály, na nichž byly přišpendlené pruhy látky, které se ale co chvíli utrhly. Punčochy byly velkou vzácností, žádné jsem neměla, měla jsem holé nohy. Jakmile jsme lágr opustily, zastavily se ženy u táborové brány, a i když jsem hned nepochopila proč, brzy mi bylo vše jasnější. Podle místní pověry musel člověk přes bránu hodit do lágru svou lžíci, aby se ho nadobro zbavil, aby se nikdy nevrátil. Byly mezi námi kriminálnice, které lžíce přes bránu házely bez váhání. V naší skupině byly ale i šetrné ženy. Nebyly sice o nic méně pověrčivé, ale uvažovaly dostatečně realisticky, a když to promyslely a zvážily, nakonec ostatní nenapodobily. Já měla lžíci uloženou hluboko pod věcmi, takže jsem byla zbavena volby a vyšla jsem vstříc svému osudu. Lágr, který jsme za sebou zanechaly, se nacházel asi deset kilometrů od železniční stanice. Vedla k ní kolejová cesta, po které jsme se vydaly. 36 Kubáň: oblast na severním Kavkaze.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS241210