100 / CAMILLE AUBRAY
noucí chodbami opření do chodítek; vozíky plné táců s nedojedeným jídlem a další vozíky s prádlem, z nichž přepadávalo špinavé povlečení; a životem unavení návštěvníci, předstírající, že nic z toho nevidí. Tohle bylo to poslední místo, kde bych chtěla vidět mámu s jejím vytříbeným smyslem pro pořádek a čistotu. Když jsem našla její pokoj, měla jsem pocit, že v lůžku s kovovým hrazením, které jí mělo zabránit v pádu, vypadá najednou ještě menší. Byla utlumená léky, takže nemohla ani chodit, jíst, koupat se nebo si dojít na záchod bez cizí pomoci. Jenom tam ležela, tichá a vyděšená, neschopná mluvit, a zírala na mě svýma velkýma tmavýma očima. Viděla, že si dělám starosti, a zdvihla ruku, aby mě pohladila po tváři a utěšila, než se zase propadla do spánku. Alespoň jsem věděla, že mě poznává. „Její stav se může zlepšit, až podstoupí rehabilitaci, ale u mrtvice je těžké něco předpovědět,“ sdělil mi lékař. Seděla jsem u ní hodiny, mumlala konejšivá slůvka a držela její jemnou kostnatou ruku. Hodně spala. Napadlo mě, že teď připomíná jemný porcelán, který někdo vystavil v polici ve výprodeji. Při pohledu na jídlo, které jí přinesli, jsem se skoro otřásla, protože se mi vybavilo, jak skvělá byla kuchařka. Strávila jsem v Nevadě dva týdny, ale máma se zlepšila jenom nepatrně. Chtěla jsem jí pomoct, ona však potřebovala speciální péči a zatím pořád nemluvila. Podařilo se mi spřátelit se se ženou, která jí jednou týdně umývala vlasy, a ta mi slíbila, že na ni bude dávat pozor a hlásit mi všechno, o čem jsem si instinktivně myslela, že by přede mnou Deirdre mohla tajit. Dvojčata začala najednou jasně dávat najevo, že o všem teď rozhodují ona. A trvala na tom, že spolu na konci mého pobytu zajdeme na oběd, jako bychom něco slavili. Tvářila se jako děti, které dostaly ve škole nečekaně den volna. Deirdre pracovala jako manažerka lázeňského řetězce v několika střediscích na západě a Danny byl inženýr u biotechnologické firmy v Bostonu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240634