Čejkův otec zuřil, ale matka byla přesvědčená, že její chlapeček za nic nemůže. Celé je to práce toho smrada, tvrdila, a přestože si Čejkův otec nedělal iluze o tom, co je jeho synáček zač, nezbylo mu než dát své ženě za pravdu. Z Rákose se měl stát obětní beránek a v krajském deníku se objevil titulek Syn nepřítele socialismu odhalil skutečnou tvář. O Čejkovi nebylo v článku ani slovo. Všechno by dopadlo ke spokojenosti Čejkových rodičů, kteří si oddechli, že syna konečně zbaví Rákosova vlivu, kdyby Čejka jednoho dne nezmizel. Po týdnu, který Čejkova matka prožila na pokraji nervového zhroucení, zazvonil na stole v kanceláři Čejkova otce telefon. „Váš syn,“ oznámila mu sekretářka. „Petře, kde jsi?“ vyhrkl Čejkův otec do sluchátka. „Nezkoušej mě najít,“ uslyšel synův hlas. „Co to předvádíš?“ zeptal se Čejka starší. „To je ti jedno, že…“ „Nech mě domluvit,“ přerušil ho syn. „Zajdeš za tím strejcem. V týhle díře má každej máslo na hlavě, ale to někomu, jako jsi ty, nemusím říkat. Ať si něco vymyslí, třeba že spad ze schodů. Je mi jedno, jak to uděláš. Vaška z toho vynech. Dávám ti čas do pátku, pak se oddělám.“ Sluchátko ohluchlo a Čejkův otec se roztřásl. Nešlo o to, že by měl strach o jediného syna, jeho průšvihy ostatně urovnával ne kvůli němu, ale proto, aby neohrozil vlastní kariéru, jenže tohle už bylo příliš. Sebevražda syna stranického funkcionáře by vzbudila zájem veřejnosti a vyšetřování, které by následovalo, by ho stálo hlavu. Ve čtvrtek se v plátku, ve kterém vyšel článek o Rákosovi, objevila omluva redakce. Autor si sypal popel na hlavu za to, že si neověřil informace. Václav Rákos ve skutečnosti
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240630
patří k nejlepším studentům gymnázia, násilí je mu podle svědectví spolužáků cizí a s otcem se nestýká. Den nato se Čejka s Rákosem sešli v parku na Klíši. „Tatík vyváděl jako pominutej,“ oznámil Čejka Rákosovi, „ale to je tak všechno, co zmůže.“ Rákos mlčel. Čejka do něj strčil ramenem. „Vytáh jsem nás z toho a ty na to nic neřekneš?“ „Ten chlápek kvůli mně málem oslepnul,“ řekl Rákos. Čejka vytáhl z kapsy krabičku cigaret z otcových zásob. „Koho to zajímá?“ Rákos odmítl nabízenou cigaretu. „Co ti, do prdele, přelítlo přes nos?“ zeptal se Čejka. „Poradil bych si sám,“ odpověděl Rákos. „Co chceš dělat?“ zeptal se Čejka. „Jestli se chceš přiznat…“ Rákos seskočil ze zábradlí a oprášil si rez z kalhot. Stále považoval Čejku za svého přítele a neměl v úmyslu obrátit se k němu zády, ale nestojí o to, aby mu dělal chůvu. Vyrůstal bez otce a umí se o sebe postarat. Čím dřív si to Čejka uvědomí, tím líp pro něj. „Říkals něco o popravišti,“ odvrátil Rákos pohled od řeky třpytící se hluboko pod nimi. Čejka zahodil prázdnou lahvičku. „Ukážu ti to.“ Když došli na místo, byla už tma. V oknech Větruše se svítilo, ale parkoviště zelo prázdnotou. Popraviště stálo nějakých tři sta metrů odtud. Tvořil ho kamenný kruh s téměř sedmimetrovým průměrem. Kdysi dosahoval do výšky tří metrů, ale část obvodové zdi padla za oběť okolním chatkám. Rákose napadlo, jaké to asi je, přebývat v chatce, jejíž zdivo
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240630
pochází z místa, na kterém stála šibenice. Jenže v zemi, kde se dvory domů dláždí náhrobními kameny ze zrušených hřbitovů, si podobnou otázku nejspíš klade málokdo. Dřevěné pódium vzalo dávno za své a mezi drolícími se kameny vyrůstaly břízy. Rákos pohlédl na Čejku, který se choulil v bundě s kapucí na hlavě a třásl se zimou. Ani jeden z nich nepromluvil. Za zády se jim ozvaly kroky. „Dobrej večír,“ pozdravil je hubený muž v promočeném kabátu. Čejka zamumlal odpověď. Rákos si všiml mužova plno vousu. Límec jeho kabátu zakrývaly zplihlé vlasy. Muž k němu obrátil hlavu a ve tváři se mu objevilo překvapení. „Vašku,“ řekl, „co tady děláš?“ Rákosovi chvíli trvalo, než si dal dohromady, že před ním stojí jeho otec. Věděl, že živoří v jedné z okolních chatek. Nejspíš se tudy vracel z práce. „Do toho ti nic není,“ odpověděl. Neměl chuť vysvětlovat člověku, kterého viděl naposledy před čtrnácti lety, co ho přivedlo na místo, jako je tohle. Uvěřil Čejkovi, když ho přesvědčoval, že tady otce nepotká, ale co když si právě to ve skutečnosti přál? Teď však cítil k muži před sebou pouze odpor. Kolikrát ho otec navštívil? Sotva se může divit, že ho nedokáže vystát. „Vašku,“ naklonil se k němu otec, „já vím, že se ti honí hlavou, proč jsem se nikdy neukázal. Nemoh jsem nic dělat. Sledovali mě, a kdyby přišli na to, že se se mnou stýkáš, nikde by sis neškrt, to mi můžeš věřit. Podívej se na mě,“ rozhodil rukama. „Nechtěl jsem, abys dopad stejně.“ Rákos si vytřel mokrý sníh z očí. Tohle mu babička neřekla. Ale vysvětlovaly se tím mezery v jejím vyprávění, na které dosud marně hledal odpověď. Proč například soud zakázal otci styk se synem, když — pokud si vzpomínal — nikdy
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240630