v místnosti zkušenou sestřičku. Požádal jsem jednu starší ženu, která na oddělení pracovala řadu let, aby tam se mnou zůstala. Sven Roland Hansson, který vešel ke mně do ordinace, byl tím, čemu se tehdy říkalo mánička. Měl zelenou bundu a roztrhané džíny. Prohlížel si mě i sestru s nevolí, dával jasně najevo, že má naspěch, a nejdřív si ani nechtěl sednout na židli, kterou jsem mu nabídl. Když jsem se předtím sestry zeptal, jak mám pacientovi takovou zprávu sdělit, doporučila mi, ať jdu přímo k věci. Jestliže je něco vážné, neexistuje šetrný způsob, jak to říct. Podstatné je, aby pacient chápal, že lékař, který sedí naproti němu, jeho osud nebere na lehkou váhu. Bylo třeba provést mnohá vyšetření, než mohl onko logický lékařský tým rozhodnout, jaká léčba připadá v úvahu. S tím jsem já vlastně neměl nic společného, protože jsem nebyl specialista a ocitl jsem se tam jen jako záskok v kritické situaci během období dovolených a nemocí. Nakonec se posadil. Všiml jsem si, že v něm narůstá strach. Předtím ho zřejmě nenapadlo vyvozovat z toho, že se ocitl na onkologii, nějaké závěry. Vysvětlil jsem mu závažnost nemoci tak důkladně, jak jsem dokázal. Viděl jsem, jak bledne. Pochopil. Najednou se dal do křiku. Bylo to, jako by ho někdo popálil nebo řízl. Nikdy dřív ani později jsem nikoho neslyšel tak křičet. Proto na to nikdy nezapomenu. Viděl jsem umírat silně trpící v úzkostném tichu, slyšel jsem lidi řvát. Ale nikdy jsem se nesetkal s takovou proměnou, jakou prošel ten mladík. Křičel tak silně, že mu z úst vylétla žvýkačka a přistála mi na bílém plášti. Nevěděl jsem, co dělat, ale zasáhla zkušená zdravotnice. Nejdřív
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240518