Sám si říkal Pták nekonečna, Rorýs, Vlaštovka. Rorýs – jednou nahoře a hned dole; Vlaštovka – člověk, co existencí míří za hranici nekonečna, člověk, který letí do tmy, který žije mimo svoje já. To sem pěknej Rorýs! nebo To sem ale Vlaštovka! Drozd v tichu posunul dějiny okamžiku od stolního období do éry stratosféry. Magniho lemurky vyprasil a rozsekal vrbatcem. Morninga vypral v dekluzi a nakopal buldokem do zadku – dostavila se u něj únava materiálu. Jednoho krkla proměnil v šneka z ušních tampónků, druhýho v skřehotala profilace. Vřeteno nastavil na obvyklý nonius a tím vyřešil každýho kymla. Nechal svou tvář zářit z Měsíce v makroživotní velikosti a přitom se modlil za všechny. Na tomhle poli byla zapotřebí úplně jiná mechanizace. V Drozdovi se rozhostil klid a nadhled toho, kdo objevil sedmý smysl bytí. Mikinu s kapucí měl za mnišskou kutnu. Vnímal na dálku, co si dívky myslí, i jejich svůdné interakce. Už dřív se při flirtování naučil odezírat ze rtů. Zahlédl Martinu pohybovat rty, a došlo mu, že šeptá modlitbičku. Naplnilo ho to němným úžasem. Zcela modlitbičku sdílel. Kešud byl jak bumerang: „Zapomněl jsem ti říct, že na oslavách bude i recitace z účtu…“ zněly jeho námitky proti kouření na chmelnici, když se zčistajasna objevil. Drozd neuměl neslyšet, co se říká, ale slova měla i druhý význam vzorce, co bolí nevyhnutelným procesem zazdění. I sem na chmelnici se v nervních diasporách podvědomí vracely ze záhrobí společenské třídy, a to pěkně drsně – s pohoršenými výlevy a záchvaty chýště. Šel z nich mráz, úzkost, anxiozita a genofobie, zeď opět čišela omítkou. Co si z toho vybrat? Že jedna blbá hláška může zazdít celý život, věděl už dobře. Nedělal rozruch a zaperlil třetí večer, kdy navrhl čáry. Šlo se k ohni. Vzal kytaru, cikánku Čitu. Uměl toho s ní zoufale málo a šla sotva půlka třídy. Ale i to vystačí na třídní důtku. Návrat do salaše u kyselýho xichtu bude feno-
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240440