Stormie
jedna zpěvačka, se kterou jsem pracovala, zeptala, jestli bych neměla zájem jet na turné se sborem Normana Luboffa, okamžitě jsem řekla „ano“ a dala škole sbohem. Následujících devět měsíců jsem jezdila po Spojených státech s Normanem Luboffem, což přineslo některé nečekané problémy. Bydlet s třiceti dalšími lidmi ve stísněných prostorách malého autobusu bez pohodlí vlastního pokoje na noc znamenalo, že jsem musela skrývat svou depresi a obrovskou nejistotu a celou dobu jsem se musela přetvařovat. Bylo to vyčerpávající. Jednou týdně jsem zavolala domů, abych zkontrolovala svou sestru. Když jsem jednou večer po představení volala z Georgie, telefon zvedla matka. Byla vzteky bez sebe kvůli tomu, že jsem byla s Normanem Luboffem: „Kvůli tomu, že jsi tolik vidět, mě najdou a zabijou!“ Skutečnost, že už teď ji sledují přes televizi a dům odposlouchávají, očividně v tu chvíli nehrála žádnou roli. „Nezapomeň, že nic neznamenáš,“ vyštěkla. „Nezáleží na tom, že zpíváš s tím oblíbeným sborem – pořád nejsi nic. Nikdo!“ Matka byla blázen. Věděla jsem to. Tak proč jsem se tak třásla, když jsem položila telefon? Věděla jsem, že co říká, není pravda, a přesto mě ta slova ničila pokaždé, když jsem je slyšela. Stále měla moc mi ublížit, jako té malé holčičce, když ji zavírala do komory. Když mě zastihla ve slabé chvíli, byla schopna mě na týdny uvrhnout do deprese. Jedna část mého „já“ věděla, že je šílená. Ta druhá jí věřila každé slovo. Proč měla matka nade mnou takovou moc? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240413