„Dost,“ řekla, když Bára dozpívala první sloku a nadechovala se, aby spustila Aj, kdo ťa zrubal, nech ťa zhojí. „Na šamisen, předpokládám, se hrát neučíš, ani na kotó.“ Bára zavrtěla hlavou. Na klavír ano, ale ten tu zase nemají oni. „Nedá se nic dělat, Nioko, musíš ji naučit tančit.“ „Udělám, co bude v mých silách, oka-san,“ uklonila se Nioko. Aha, tak tohle tady znamená velmi zdvořilé tysesasiúplnězbláznilatopřecevůbecnejde, usoudila Bára. „Stačí, když ji nadřeš jeden tanec, ale aby to nevypadalo, jako když máchá prádlo.“ „Jistě, oka-san.“ „Pozvala bych jí učitelku tance, ale když se nesmí rozkřiknout, že tu máme cizinku, je to na tobě.“ „Mnohokrát děkuji za důvěru, oka-san.“ „Běžte.“ Od toho dne měla Báru nejčastěji na starosti Nioko a Bára za to byla upřímně vděčná, protože Nioko byla klenot doslova a do písmene. Dokázala Báře přesně a srozumitelně vysvětlit, co po ní chce, nehubovala ji moc, že jí to nejde, ale trpělivě s ní opakovala každý krok, každé hnutí ruky nebo naklonění hlavy, vysvětlovala jí, co které gesto znamená, a prozradila jí i spoustu věcí, které musí znát nejen maiko nebo geiko, ale každý Japonec, aby neplatil za nevychovance. Hlavně jí vtloukala do hlavy zásadu, která by se dala shrnout dvěma slovy – uči a soto. Nioko to sice Báře vysvětlovala dost složitě jako nějakou koncepci vnitřního a vnějšího světa, ale Bára si to zjednodušila na naše a vaše nebo naše a cizí. Pro to, co je naše, se zásadně používá ten nejnižší stupeň zdvořilosti. Ale pro to, co je vaše nebo cizí, se musí použít vyšší stupeň zdvořilosti. Proto pan Masaki mluvil o paní Tošiko jako o své staré, ale když to o paní Tošiko řekla Bára, bylo to špatně. Nioko občas pozvala Želvátko, aby s Bárou tančila nebo aby ji cvičila v konverzaci. Vždycky řekla, koho má Želvátko představovat, a Bára musela trefovat správné zdvořilostní stupně. Želvátko a Nioko z toho měly občas velikou legraci.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240249