tradičních názorů, než je dokážou pochopit. Říká, že podle něj je lepší, když se naučí klíčové pojmy od něj.“ Určitě jsem se zamračil, protože dodala: „To se ti moc nelíbí, že ne?“ „Zní to podezřele,“ řekl jsem. Znova se na mě naléhavě podívala. „Taky jsem o tom přemýšlela. Možná když mě vezmeš zpátky, můžeš si s ním promluvit a říct mi, jaký z něj máš pocit.“ Přišla číšnice a přinesla nám jídlo, a když odcházela, uviděl jsem ve dveřích Wila. Rychle zamířil k našemu stolu. „Musím se sejít s nějakými lidmi asi míli na sever odsud,“ řekl. „Budu pryč asi dvě hodiny. Vezmi si džíp a dovez Marjorii zpátky. Pojedu s někým jiným.“ Usmál se na mě. „Můžeme se setkat zase tady.“ Napadlo mě, že bych mu mohl říci o Robertovi Jensenovi, ale zavrhl jsem to. „Dobře,“ souhlasil jsem. Podíval se na Marjorii. „Jsem rád, že jsem tě poznal. Přál bych si, abych tu mohl zůstat a povídat si s vámi.“ Podívala se na něj plaše. „Možná někdy jindy.“ Přikývl, podal mi klíčky a odešel. Marjorie několik minut jedla a pak řekla: „Působí cílevědomě. Kde ses s ním setkal?“ Popsal jsem jí podrobně své zážitky po příletu do Peru. Poslouchala mé vyprávění se zájmem. S takovým zájmem, že jsem zjistil, že vyprávím celý příběh mimořádně lehce a vyjadřuji dramatické obraty a epizody plasticky a barvitě. Zdála se okouzlená každým mým slovem. „Bože,“ řekla v jednu chvíli, „myslíš, že ti hrozí nebezpečí?“ „Ne, myslím, že ne,“ řekl jsem. „Ne takhle daleko od Limy.“ Pořád se na mě dívala dychtivě, a tak když jsme dojedli, krátce jsem jí vyprávěl, co jsem zažil ve Viciente až k bodu, kde jsme se Sarah šli do zahrad. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS240159