způsobem léčit (a tím pádem i zvýšit šanci na předání genů): mystik „nepřímo“ (mírněním strachu ze smrti), psychiatr „přímo“ (farmakologicky) a šaman „obojetně“. Co třeba morálnost, resp. utilitarističnost? Je „výhodnější“ (rozumějte: vede k menší anarchii), aby se masy identifikovaly s ateismem, nebo teismem? Co je mocnějším „opiem lidu“? Budeme-li obě varianty srovnávat v jejich monistické verzi, tak na tom nejspíše nezáleží. Pokud totiž vše emanuje z Jednoho, jsme de facto všichni Bohy (resp. Bohem), akorát jsme to pozapomněli.* A pokud svět začal velkým třeskem a my jsme jen „elektro-chemickou kaší“? Pak zase nemáme co ztratit. Pravda monismu se zdá být v obou případech rovným dílem „nebezpečná“, neboť ať už jsme vším nebo ničím, neexistuje instance, která by stála nad námi. Koncepce „pekla“, či „tvorby historického díla“ se touto optikou jeví jen jako (k zániku předem odsouzené) pokusy o vytvoření protiváhy této příliš bezuzdné metafyzice. V kostce: je-li vše Jedno, pak je vše jedno…
* Malý myšlenkový experiment: Pokud vše pramení z Jedna, můžeme předpokládat, že nejde o samoúčel. Proč bychom se měli rozpomínat na svůj božský původ? Nekazí to „radost ze hry“? Možná se Bůh touží ve svém díle zapomenout, aby si na okamžik „ulevil“ od své všemohoucnosti a mohl okusit pocit touhy. Jinými slovy, možná bychom namísto úsilí o dosažení asketické hibernace měli naopak žít co nejvíce naplno, tj. ne sjednotit, ale odštěpit se! V takovém případě by paradoxně ateisté byli „původnímu záměru“ blíže než jejich teističtí kritici.
Kritéria validity
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239888