otočil a řekl bych, ať má maminka zdravé nohy.“ Mohl říct, že by chtěl lego nebo něco podobného, ale on řekl tohle a mně tím udělal radost, protože to řekl upřímně a čistě. Líbí se mi, když mi dá najevo, že mě má rád. Nebo když se mu při hře něco povede. A taky když si hrajeme všichni tři dohromady. Proměňovaly se nějak tvé pocity, když Honzík rostl? Možná trochu. Nejdřív to samozřejmě bylo takové bezmocné a naprosto čisté děťátko a dneska už u něj trochu vidím postranní úmysly, které se mi úplně nelíbí. Nicméně nemám ho tím pádem míň ráda, to ne, jen na něj někdy mám vztek, občas prostě z lobí. Ale samozřejmě je pro nás Honzík jednoznačně nejlepší dítě na světě, stejně jako ostatní děti pro své rodiče. Jsem š ťastná, že ho máme. Jak se vyrovnáváš s tím, že tvá nemoc Honzíka nějak omezuje? A co děláš pro to, aby to omezení bylo co nejmenší? Hlavně se snažím nedělat to tím stylem: „Honzíku, pojď sem, musíš mi pomoct, víš, že já nemůžu.“ Manžel mi naprosto přirozeně pomáhá: když je po cestě kopec, tak se automaticky zastaví, a aniž by řekl slovo, podá mi ruku. Tím je pro našeho syna vzorem. Honzík se takhle přirozeně zapojuje a mamince pomáhá taky. Třeba mu řeknu: „Honzíku, dej mi ruku,“ ale nikdy neříkám: „Dej mi ruku, víš, že nemůžu a že jsem chudák.“ Tak nemluvím a David taky ne, o to jsem ho prosila. Snažím se Honzíka nezatěžovat, snažím se, aby on s mou nemocí neměl problém, dokud si k tomu třeba nedojde sám. Ale myslím si, že čím bude starší, tím víc bude vnímat, že tu nějaké potíže jsou. Když jsem nedávno byla u psycholožky, mluvily jsme o dvou důležitých tématech, jednak o vztahu s manželem a potom právě o vztahu s Honzíkem. Protože děti někdy umějí být zlé, i my jsme
98
Andrea
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS239014