Druhý strážný vyvalil oči a vykřikl radostí: „Veliteli! To je neuvěřitelné! Vy jste se zvedl! Vy stojíte! Vy jste praštil!“ Hned na to se Adriat rozběhl po pevnosti a vykřikoval: „Gordon Garst praštil! Jeho síla se vrací.“ Gordon Garst nevěřícně stál a hleděl na ležícího strážného, který měl na zemi v bezvědomí vypláznutý jazyk a vyvalené oči z toho, jaká to byla strašná rána. Pak se podíval na trojici mužů z Feradoru a Gormus naštvaně pokračoval: „Když mi nepomůžeš ty, pak vyhledám pomoc jinde a neodejdu, dokud Gronwoldova syna nenajdu. A ještě něco. Ty jsi velitel obrany, že?“ „A co má být?“ „Pak bys měl vědět, že jsem nepřišel sám," pronesl Gormus tajemně. „Tomu, jenž přišel, se do cesty nepleť!“ A s tím se rázně otočil a odešel. Gordon Garst však zůstal stát a stiskl své pěsti, až mu na rukou vystoupily žíly a napjaly se svaly. Jeho tělo i mysl zachvátil náhlý příval velké síly a v jeho mysli se objevil obraz. Uviděl Gronwolda, Nejvyššího paladina, jak říká: „Kdysi dávno žil muž, který věřil v naději. Věřil, že naděje nikdy nezemře a tak se stal jejím strážcem. A tak tomu zůstalo. Bděl na vrcholu světa, aby naděje nezemřela. A ta nikdy nezemře, neboť nyní bdí na tom nejvyšším vrcholu ve hvězdách.“ Ten obraz se smísil s náhlou vzpomínkou na mladého muže, se kterým mluvil těsně před Gormusem. Garstovi došlo, že je to totéž. Uvědomil si tu spojitost, tu podobu a řekl jen jedno jméno: „Gronwold!" A pak dodal: „Gronwoldův syn... Dirion! On tady byl! 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238996