„Zbývá sto dvacet kilometrů,“ informoval ji Berger. „Něco přes hodinu. Klidně spi.“ Blomová otevřela tlustou složku, kterou měla položenou na klíně, a četla dál, jako by se nic nestalo. Vtom ji cosi napadlo. „Co když tě pozná?“ nadnesla a zabodla do Bergera pohled. „Jak to myslíš?“ „Představíš se jako ‚Ch. Lindbergh‘ z operativního – trefný žertík tvojí Desiré. Jenže co když si tě Karl Hedblom pamatuje jako Sama Bergera?“ Berger přikývl a zamumlal: „Můžeme to nazývat zakalkulované riziko. Uplynulo osm let, už tehdy na tom byl Karl dost špatně. Poznat mě třeba může, navzdory plnovousu, ale pravděpodobnost, že by si pamatoval moje jméno, je zanedbatelná.“ „Musíme s těmi vousy něco udělat,“ byla celá její reakce. O více než hodinu později přijeli před hlavní vchod žlutého kolosu tvořícího Ústav ochranné léčby Säter. Sedm z jeho celkově deseti oddělení měla nejvyšší stupeň ostrahy. Za máslově žlutými vnějšími zdmi se nacházelo něco, co s trochou štěstí nebylo odrazem stavu švédského psychického zdraví. „Já ho rozehřeju,“ navrhl Berger, „a až půjde do tuhého, převezmeš ho ty.“ „Žena,“ přikývla Blomová. „Navíc ve správném věku.“ Deer jejich příchod zjevně dobře připravila. Strážný je provedl jednou bezpečnostní kontrolou za druhou, až se ocitli v klasické staré výslechové místnosti téměř bez zařízení. Usedli vedle sebe k pokreslenému psacímu stolu a čekali. Asi po deseti minutách se otevřely dveře a dva ramenatí dozorci přivedli muže, kterému se ve vlasech už objevily šediny a ve tváři vrásky, přestože mu nebylo víc než dvaatřicet a chlapecké rysy v obličeji zůstaly netknuté. Trochu se zarazil, zadíval se na Bergera, a když pohledem minul Blomovou, aniž by to v jeho mimice vzbudilo sebemenší reakci, Bergerovi i Blomové prolétlo hlavou současně: drogy.
100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238977