Lépe bych život už znovu neprožil (Ukázka, strana 99)

Náš chytrý okrskář ze Žlutic, který partu Kováčových sledoval, viděl, že mají nové auto. Začal se zajímat, kde na to vzali peníze, a zjistilo se, že peníze pocházejí od kohosi z Ústí nad Labem. V Klášterci nad Ohří tou dobou zmizela majitelka zimního stadionu. Bydlela v Bošově a její dům byl už delší dobu prázdný. Potom ji našli zahrabanou nedaleko v lese, zjistilo se, že to má na svědomí Kováčův gang, a začalo rozsáhlé vyšetřování. Byl to ohromný policejní zátah, ale pořád žádný úspěch. Nevědělo se, kde se Kováč zdržuje.

Náš okrskář, který dobře znal místní poměry, šel přímo ke Kováčům. Předem ale vyndal z toho jejich nového zaparkovaného auta víčko z rozdělovače, aby se nedalo nastartovat. Jakmile vešel do domu, Kováč vyskočil z okna a utíkal k autu, aby ujel. Podařilo se ho zatknout a okrskář pan Mareš byl slavný.

Při soudním přelíčení v Karlových Varech sedělo na lavici obžalovaných hned několik Kováčů. Hlavní pachatel se choval neobyčejně drze. Seděl mezi policisty jako paša a řval na mne, že to, co se mi ztratilo, vlastně nemělo žádnou cenu. Hrnce prý byly staré, prádlo zašívané a povlaky taky mizerné; že nejsme doktoři, ale žebráci! Rozčílil jsem se a paní soudkyni jsem řekl: „Pokud budete s nimi jednat tak, jak jednáte, budou nakonec Kováčovi bydlet u mne na chalupě!“ A tak mě vykázala ze soudní síně pro zlehčování soudu.

Když konečně Kováče zavřeli, utekl jim z vězení ve Slavkově. Policie nám to přišla oznámit. Žádali nás, abychom jim ho pomohli chytit, že bude v naší chalupě asi přespávat.

Nabil jsem si flintu a čekal jsem, jestli se objeví. Přišli ale policisté, a když viděli, jak tam číhám ve spacáku s nabitou flintou, začali mi nadávat a přikázali, že po něm nesmím vystřelit, že bych mu mohl ublížit…

Později v létě jsem se vracel z lesa a lehl jsem si u nás na dvoře na vyhřátý betonový kryt studny, abych si odpočinul.

Pozdě večer jsem zaslechl chrastění, a tak jsem si říkal, že jdu do lesa na prasata tak daleko, zatímco jsou tady u naší chalupy! Samozřejmě jsem si vzal flintu, nabil ji a šel jsem směrem k plotu, odkud slyším to praskání. Uslyšel jsem, jak někdo utíká přes zahradu a skáče přes plot, a tak jsem ne98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238943

meškal a vystřelil jsem dvakrát do vzduchu. Došlo mi, že to nejsou prasata, ale zase zloději.

Pak jsem si řekl, že bych to měl oznámit policistům. Sice přijeli, ale zjišťování stop ani vylomené plaňky v plotě je nezajímaly. V protokolu však uvedli, že jsem použil zbraň a že jsem mohl pachateli ublížit.

Je nepředstavitelné, jak nevhodné způsoby demokracie u nás používá. Opičíme se podle Ameriky, ale naši policisté se jako ve Spojených státech chovat nemohou. Jak říkal Churchill: „Jaké jsou nevýhody demokracie, poznáte už za pět minut, kdy se bavíte se zločincem. On může všechno a vy musíte být demokratický.“ Myslivcem ve Žluticích Byl jsem chalupářem ve Žluticích, ale přijmout do mysliveckého spolku mne dlouho nechtěli. Pražáky tam prostě neměli rádi. Členem sdružení jsem se stal až na přímluvu fořta.

Pomohla mně náhoda. Tenkrát ještě jezdily parní lokomotivy, a když jela ze Žlutic do Rakovníka, topila uhlím, až jiskry létaly. Jednou jiskry zapálily les na kopci Vladař. Zrovna jsme opravovali střechu, a tak jsem viděl, že se z toho lesa kouří. Okamžitě jsem udělal poplach, běžel jsem za panem fořtem a ve Žluticích jsme sehnali lidi; to už byl velikánský kopec v plamenech. Les se nám podařilo uhasit a místní lidé si uvědomili, že na tom mám velký podíl. Tak mne konečně myslivci ve Žluticích přijali mezi sebe, ale až po tříleté čekatelské zkoušce pod dozorem pana fořta Habrycha, který mne odnaučoval pytlácké návyky a naopak učil pořádné myslivecké zvyklosti. Hlavně mně bývalo líto zvíře zastřelit.

Věděl jsem, že když ho dnes zastřelím, tak už nikdy nepřijde a já ho neuvidím. Ale co naplat. Když ho nestřelím já, tak ho střelí soused.

Pro mne bylo na myslivosti nejlepší, že jsem byl v přírodě, na posedu jsem si odpočinul, trochu se prospal… Když přišel nějaký srnec nebo jelen, uvažoval jsem: když ho střelím, kdo mi ho pomůže odtáhnout? Co s ním pak ještě všechno musím udělat, kam ho dám? Než jsem to všechno probral, zvíře většinou uteklo a bylo po problému! Nemusel jsem dělat nic a jen jsem si o tom mohl přemýšlet.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238943

Myslivost je krásná záliba, ale časově velice náročná.

Když se mi podařilo střelit divočáka, tak jsem ho do noci dohledával a ráno jsem musel být v Praze v práci. Prase jsem měl, a co sním? Musel jsem ho naložit do kufru auta, dovézt do Prahy a jít na kliniku do práce. Když jsem skončil, jel jsem zpět do Žlutic ukázat úlovek mysliveckému hospodáři. Ten rozhoduje, zda se dá úlovek na dodávku, nebo do spolku jako deputát pro místní, kteří nám pomáhali v myslivosti. Třeba tím, že nám zorali políčka na krmivo pro zvěř.

Popisovanou situaci jsem zažil, když jsem to nejméně potřeboval. Když se v Praze pořádal IV. genetický kongres preventivní medicíny, kterého se zúčastnili přední zahraniční odborníci, byl jsem o víkendu před sjezdem na chalupě.

V neděli ráno jsem z posedu střelil divoké prase, jenže jsem se měl vrátit do Prahy, abych se staral o zahraniční hosty.

Nezbýval čas, a tak jsem prase strčil do kufru auta a jel rychle do Prahy s tím, že se pak vrátím a všechny povinné procedury a demonstrace kolem prasete absolvuji později.

Jel jsem přivítat slavnou španělskou profesorku Poenaru, takovou ráznou subretu jako Carmen, jen ty kastaněty jí chyběly! Vyzvedl jsem ji na letišti a jeli jsme do hotelu. Celou cestu si stěžovala, že něco v autě smrdí, ale netroufl jsem si říci, že to je prase v kufru. Jakmile jsem paní profesorku ubytoval, rychle jsem se vrátil na chalupu, abych dodatečně prase ukázal přísnému mysliveckému hospodáři a zařídil i ostatní náležitosti. Pak jsem zajel na chalupu své dcery u Verneřic. Měla tam právě návštěvu. K údivu všech přítomných jsem vytáhl úlovek z kufru auta a povídám: „Tady máte prase, dělejte si s ním, co chcete.“ A tak všichni celý zbytek víkendu čistili a porcovali divočáka.

Na chalupu do Žlutic k nám před rokem 1989 jezdívali Němci z NDR, kteří se v Karlových Varech setkávali s Němci žijícími na Západě. Tvrdili, že to bylo historické německé území, že to tak bylo dáno, že vlastně jezdí domů, „na svoje“. Po sjednocení Německa se však už nikdo z nich neukázal.

Němci ze Žlutic (německy Luditz) měli po odsunu v roce 1946 v Mnichově svoji sudeťáckou organizaci nazvanou Mein Heimat Luditz. V jejich kulturním stánku kousek od 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238943