Když ožijí sny (Ukázka, strana 99)

„To si piš, že jo! Thengor si jen potřeboval na někom vybít vztek. A já byl zrovna po – po ruce,“ vykoktal. „Copak já za to moh, že zmizeli?“ „Určitě ne,“ kroutil zapáleně hlavou Amu-Ran. „Ale já mu to řek. Thengu, kamaráde! Víš, to von ve mně měl důvěru, jsme si takhle normálně říkali, von ve mně měl důvěru.

Neví, co ztratil.“ „Ale vždyť Lovci jsou nejlepší bojovníci ostrovů. Jak je možný, že zmizeli?“ „Tse,“ odfrknul čaroděj a naprskal si při tom do poháru. „Nechal je lovit Kewildera, vedoucího odboje. Tupec! Kewilder už musí mít armád – armádu!“ usmál se. „Doufám, že už má armádu.“ Amu-Ran skryl úsměv do korbele s pivem. Dosud bral ostrovní odboj jako chrabrou, avšak na úspěch příliš neaspirující záležitost.

Pokud se ale odboj vypořádal s komandem Lovců, pokud sbírá Kewilder armádu… to bylo něco zcela jiného. „Má strach, slaboch jeden, i když by to nikdy nepřiznal. Bojí se, že přijde o teplý místo pod prdelí,“ vyklopil do sebe čaroděj další pohár. „Doufám, že ho do ní Kewilder nakope.“ Amu-Ran se široce usmál. „Kéž bys měl pravdu, příteli,“ zvedl se tiše od stolu. Čaroděj sklopil zrak, ruka mu ztěžkla a převalila prázdný pohár na stůl. Když opět svůj pohled zvedl, jeho nový přítel už byl pryč. „No,“ škytnul, „a já abych to platil.“ *** Loossen složil své dlouhé tělo na židli a nalil si rudé víno z vysoké karafy. Sledoval Thengorovu napjatou tvář. Odboj ho trápil, i když by to nepřiznal. Ani vyvraždění Zlatého úhoře ničemu nepomohlo. Lairdi ostrovních klanů vždy situaci radši rozebírali 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238800

nad pivem, než aby ji skutečně řešili, a těch několik odvážlivců, jež se po zabrání jejich hrádků a tvrzí dali na zbojničinu a po nocích kuli pikle kolem ohňů, nemohlo nic změnit. Vzpomínal jen na jednoho lairda, který urputně bojoval o to, co mu patřilo. Waar dor Hauer z Citadely Oro. Ale i on byl dnes minulostí.

Jenže Kewilder, to bylo něco jiného. Kewilder byl vesničan, obyčejný muž, který ovšem ztělesňoval neobyčejně mnoho. Touhu po svobodě, ne po ztraceném bohatství. Víru v čest a hrdinství, ne v sílu zaplacených paží. Takové má lid rád a Thengor s Nahdurem si to uvědomili příliš pozdě.

Ze zamyšlení ho vyrušilo zaklepání na dveře. Dvanáctý mávl rukou a panty zaskřípěly. Do znuděně se otevírajících dveří vstoupil Taed, čaroděj pro styk s obyvatelstvem. „Co zase chtějí?“ zeptal se Thengor ublíženě, aniž by zvedl pohled od rudé tekutiny ve svém poháru. „Zase jsou tu poslové ze severské osady Itrida. Opět žádají pomoc Gerbideru,“ řekl Taed, jako by se za to Thengorovi omlouval. „Stále je nepřestal strašit ten přízrak Jedové báby, jak ho nazvali.

Prý vyvraždila celou karavanu. Lidé z okolních vesnic Enrisenu se bouří a dožadují se pomoci. Ptají se, proč jsme ještě neposlali žádné Lovce, jak jsme přislíbili. Co jim mám říct?“ Celá karavana. Velký masakr, zamyslel se Thengor. To by mohlo přilákat nevítanou pozornost. Bude lepší s otázkou Itridy skoncovat. „Řekni, že se konečně dočkají. Zítra vyšlu Lovce.“ „Jsi si jistý, Thengore?“ neubránil se Loossen pochybám. Itrida mu nedávala spát, sám ale neviděl řešení, které by tuto hrozbu pokojně odstranilo. „Nevím, zda si můžeme dovolit…“ „Ale Loossene,“ přerušil ho Thengor znuděně, upírajíc pohled dál do poháru. „Oba jsme dostatečně staří na to, abychom věděli, co smíme a co ne. Ale myslel jsem, že jsme také oba dostatečně mocní na to, abychom věděli, že na tom nakonec vůbec nezáleží.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238800

*** Amu-Ran seděl na zídce před Vannosovým chrámem a sledoval dav zatvrzelých ženštin, naslouchajících proslovu lítice stojící na sudu. Z dálky nedokázal zaostřit rysy jejího obličeje, poznal ale, že je velice vysoká a plavé vlasy má poutané koženou čelenkou. Asahara si se svou touhou mít v radě Gerbideru ženu nedá pokoj, pomyslel si.

Ona ale nedráždila jeho pozornost. Před bránou Gerbideru čekala trojice mužů, držící za uzdu pofrkávající koně. Nad chumlem smradlavých žebráků vyčnívaly jen jejich kožešinou podšité čapky, prodírajícísi cestu neodbytnými hastroši směrem ven od zavírajícího se náručí hradu. Dozajisté to byli poslové z nějakého města či vesnice, co žádali pomoc Gerbideru proti nájezdníkům nebo zlodějům. V každém případě ho najednou hrozně zajímalo, co mají ti ubozí lidé za problém. *** Tanira Bo stála u oken Krbové síně s rukama spojenýma za zády a ohon černých vlasů se jí podél páteře plazil až do míst, kam by si rád sáhl lecjaký muž. Ladnost jejích křivek zdůrazňovala těžká tyrkysová róba. Hleděla na Deštnou, rozkládající se pod Schody Moldavaru, vísku ale neviděla. Neviděla hradní zahradu, ani stádo běloskvoucích se jednorožců, od jejichž těl se odrážel svit poledního slunce probleskávajícího mezi mraky. Byla příliš zabraná do vlastních myšlenek.

Kolikrát již takhle stála a přemýšlela? Kam se mohla Rhidessa ztratit? Proč se nevrátila? Tanira cítila, že situace se stávala opravdu vážnou. Hlídači vnímali povinnost, která na ně stále tíži100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238800