František Kotleta Prošli jsme mezi divokými a zhruba v polovině louky jsem mezi nimi poprvé spatřil muže. Zatímco ženy stály, oni seděli u jejich nohou. Neměli zbraně a překvapilo mě i jejich oblečení. Alespoň v tuto chvíli na sobě neměli vůbec, ale vůbec nic. Pouze na rukou měli kožené pásky. Všiml jsem si, že na každém z nich bylo vyryto něco jiného, nejspíš šlo o jméno majitelky, tedy ženy, jejímiž byli oplodniteli. Další muži patřili do naprosto jiné kategorie. Také byli nazí, ale neměli penisy. * * * „Aj, karamba,“ sykl Ryan, když prvního z nich spatřil. Klečeli v prachu zakuti v řetězech a skutečně přišli o celou svou chloubu. Podle krátkých vlasů jsem pochopil, že šlo o zajaté měnitele a tohle byl jejich trest. Několik jich leželo vyrovnaně v jedné řadě okolo něčeho, co by se dalo nazvat jako vrbový trůn. Vážně to tak vypadalo. Byl to zatracený trůn spletený ze stovek drobných vrbových větviček. A na něm seděla Ivana oblečená do kožešinové podprsenky a volné jelenicové vesty. Přes tvář se jí šklebila vrána – znak divokých náčelnic – a také měla ve vlasech tři dlouhá havraní pera. Zastavili jsme se pět metrů od trůnu. Rozhlédl jsem se okolo – všichni mlčeli a většina na nás dost překvapeně civěla. Brzy jsem se měl dozvědět proč. „Selhali jste,“ pronesla zvučným hlasem Ivana. Podívali jsme se na sebe s Alicí poněkud překvapeně. Vůbec jsme netušili, co se stalo. Pomalu
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238749