na obou koncích někdo snažil. Vy sám už jistě víte, že divný a zvláštní od sebe nejsou daleko, přičemž od zvláštního k zajímavému pak chybí jen krok.“ Trochu se tím nechává unést. Je vidět, že dlouho neměl společnost. „Už bych měl jít. Moc rád jsem vás poznal. A rád bych vás viděl zas.“ Tehdy se vzchopí, jako by stín minulosti náhle přešel. „Samozřejmě. I já vás rád uvidím. Přijďte kdykoli. Třeba hned zítra. Ostatně bychom teď měli být ve spojení, když na tom závisí nejen vaše kariéra. Jsem zvědav, co bratr vymyslí, ale připravte se na nejhorší.“ „Na nic míň z práce zvyklý nejsem.“ Zpátky se bořím a kloužu po namrzajícím blátě. V lobby se pak snažím vyhnout zraku majitelky, přebíhaje po koberci s kašovitým zvukem v patách. Na křesle odpočívadla v patře potkám své dva podřízené. Zjevně je ruším z neprofesní konverzace. Diví se stavu i času mého příchodu. „Jak to šlo?“ zajímá se Izmar pohřebně. „Dost dobře, ale těžko říct, zda z toho něco dobrého vzejde.“ Nechám je s tou hádankou o samotě. Zdá se, že je můj zaléhací pořádek po cestě přeci jen sblížil. Dávám si dlouhou sprchu. Snažím se vymyslet, co řeknu, až dědek zavolá. Nejde mi to. Suším se a slyším telefon. Ten hlas mě děsí víc než jindy, přesto zkouším vlastní strategii. „Proč jste mi neřekl, že malíř je váš bratr?“ „A kdo vám to tedy řekl?“ zní podivně klidně, skoro odevzdaně. „On sám.“ „Co vám ještě řekl?“ Malíř říkal zkusit pravdu. Teď už ani nevím, proč jsem si ho oblíbil, ale měl bych si ho rychle znelíbit a dělat, co vedení radí. Na pozadí mysli mi bliká a houká temně rudý nápis Ka-
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238643