Stan pro jednoho (Ukázka, strana 99)

S myšlenkou napsat té holce báseň jsem si pohrával ode dveří do pokoje Hamdovy mámy až ke dveřím Zija a Rady. Na záchodě, kde moč konečně vypláchla z močovodu zaschlou kapku spermatu, jsem dal dohromady první verše a viděl před očima báseň, jasně zářila – jako televizní obrazovka ve tmě.

103

STAN PRO JEDNOHO.indd 103

31.10.2017 5:55:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238584

Hnědá tečka Je to zvláštní, jak snadno člověk zapomene na útrapy ostatních lidí a jak těžké je uniknout těm vlastním. Může zhlédnout tisíce pornofilmů, jeden hrubšího zrna než druhý, a stejně si nakonec pomyslí: Jo, to je drsný, ale alespoň za to dostala prachy.

Určitě mnohem víc, než kolik mně dává Červený kříž.

Když jsem den nato otevřel oči, verše se mi rychle vykouřily z hlavy. Několik mlžných minut se přede mnou vznášeli Lassie s tou holkou, ale pak jsem začal vnímat vlastní situaci a temný zimní den venku. Kdyby záleželo na mně, tak bych se jen převalil a spal dál, dokud rodiče nedostanou vízum. Jenže tak dlouho vyspávat bohužel nesmím, a už vůbec ne, když kolem poskakují dvě děti, dva dospělí chystají jídlo a televize vyřvává dramatické zprávy z Bosny.

Asi bych měl být spokojený s tím, že jsem se dostal tak daleko, uvažoval jsem ve zběsilém pokusu dobrat se něčeho pozitivního. Navíc sám. Naši určitě to podělaný vízum dostanou, lidé na ambasádě určitě mají taky děti. Pokud se to nepodaří, tak napíšu zdejšímu prezidentovi nebo královně, nebo kdo jiný by s tím mohl něco udělat. Uvidí se. Nejdůležitější bylo přežít tuhle zimu, tyhle nepochopitelně krátké dny a noci, které začínaly ve čtyři odpoledne.

V tu chvíli se ozval Radin pronikavý hlas: „Zijo!“ „Co je?“ „Pojď se na to podívat! Koukej! Emire, dřepěl jsi v noci na záchodě?“ „Jo, byl jsem tam,“ musel jsem přiznat. „Proč?“ „A proč jsi nepoužil štětku?“ „Použil. Vždycky ji používám!“

104

STAN PRO JEDNOHO.indd 104

31.10.2017 5:55:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238584

„Tak jak to, že to tu vždycky vypadá takhle, když ses byl vysrat? Pokaždé!“ „Jak?“ „Pojď se podívat!“ Vstal jsem. Napruženě. Vysrat před dětmi a Zijem říkat nemusela. Děti už se hihňaly.

Honem jsem si navlékl kalhoty a strčil hlavu na záchod.

V míse byla jedna hnědá tečka. Jedna jediná! „Tohle?“ „Stokrát jsem ti přece říkala, že nás tu bydlí hodně. I Adéla po sobě používá štětku. Jinak to bude nechutné! Nemůžu za vámi pořád běhat a uklízet!“ „Už se to nestane,“ pravil jsem, přestože se mi na rty dralo něco jiného. „Můžu si odskočit? Alespoň to pak umeju.“ „Bylo to tu celou noc!“ „Promiň. Můžu si teď dojít na záchod?“ zopakoval jsem.

Zvedla z podlahy lahev čisticího prostředku: „Je to odporné!

Teď to dělám naposledy!“ „To nemusíš. Můžu si teď odskočit a sám to umýt? Jinak se sakra pochčiju!“ „Nezvyšuj na mě hlas!“ „Já ho na tebe nezvyšuju!“ řekl jsem zvýšeným hlasem. „Nemůžu dovnitř? Málem už čurám ušima!“ Děti se opět zahihňaly. Radmila pokračovala jak zaseklý gramofon: „Jo, zvyšuješ! Zijo, nezvyšuje na mě hlas? Co? Zijo?

Zijo!“ Zijo seděl na pohovce a balil si cigaretu. Neřekl ani prd. „Zijo! Slyšíš mě?“ „Už se uklidněte,“ zadrmolil Zijo suše, chladně jako severní pól. „Nebo vás zmydlím oba. Doháníte mě k šílenství.“ „Styď se!“ křičela Radmila. „Jak to můžeš říct před dětmi?

Po tom všem, co jsem skousla! A tohle je poděkování! Styď se!

Styď se!“

105

STAN PRO JEDNOHO.indd 105

31.10.2017 5:55:01 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238584