Faja (Ukázka, strana 99)

jen dopouštěla chyby. Co když mé rozhodnutí bude stát někoho život?

V momentě, kdy jsem uslyšela zezdola hlasy, jsem vyskočila a židle se pode mnou převrátila. Okamžitě jsem se rozeběhla ke dveřím. Ještě než jsem k nim doběhla, hlasy jsem rozeznala. Jeden patřil Veře a ten druhý — vicesenátorce Kozlowské. Co pohledával největší kapitánův nepřítel v jeho domě?

— 98 —

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238544

XI

Rychle jsem doběhla ke dveřím, vyklouzla z místnosti a zavřela za sebou. Utíkala jsem ke schodišti a snažila se tlumit své kroky. Obličeje obou žen se ke mně obrátily, jakmile jsem se nohou dotkla prvního schodu. Jejich zamračené výrazy napovídaly, že se hádají. Zarazila jsem se uprostřed kroku a při pohledu na ženu s krátkými šedými vlasy zaváhala. „Vicesenátorko Kozlowská, znovu vám opakuji, kapitán zde není!“ rozčilovala se Vera. Ve svých jednoduchých dlouhých šatech možná působila vedle vicesenátorky křehce, ale hlas měla pevný. „Však já jsem taky nepřijela navštívit kapitána, chtěla jsem zkontrolovat dervena pětadvacítky,“ odbyla ji vice­ senátorka a vystoupila na první schod, přičemž holí udeřila dvakrát o zem. Ustoupila jsem. Když si toho žena všimla, pohled v jejích modrých očích ztvrdl. „Ale kapitán neví o vaší návštěvě, jinak by mě na ni připravil!“ pokračovala neúprosně Vera a vystoupala dva schody, aby mohla na vlivnou ženu shlížet.

Bylo to zvláštní. Dvě ženy na schodišti umocňovaly kaž­ dým schodem svou výšku, aby ponížily tu druhou, a daly

— 99 —

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238544

tak najevo důležitost svého postavení. Já jen kousek od nich bojovala s touhou otočit se a schovat se v knihovně. „Ráda bych si osobně promluvila s dervenem, jehož příchod do nížin způsobil a stále způsobuje tolik problémů,“ duněl hlas vicesenátorky. Tón, jakým slova pronesla, napovídal, že jí docházela trpělivost se ženou, kterou nepovažovala za sobě rovnou. „Bude to jen pár slov. Myslím, že by to kapitánovi nemělo vadit, pokud nemá co skrývat.“ Vera postoupila o další schod a zavrtěla odmítavě hlavou. „Kapitán před vámi nic neskrývá a taková obvinění se nesluší pronášet v jeho domě! Vzhledem k tomu, že derven je v současné době majetkem pětadvacítky, musí k tomu dát souhlas přímo kapitán. Moc dobře víte, že je těžké se z tohoto domu s ním spojit. To je asi důvod, proč jste si počkala na chvíli, až bude Ilan sám, a nenavštívila ho v sídle pětadvacítky, kde pobýval několik měsíců.“ Vicesenátorka Kozlowská mezitím předehnala Veru a nyní, když k ní dolehla obviňující slova, stála o schod výš.

Prudce se otočila, a donutila tak kuchařku ustoupit. „Přestože se tady žije primitivně, což je důkaz kapitánovy závislosti na Duvalském pohoří, určitě dobře víte, kdo jsem.

Kopete do vosího hnízda, má milá,“ upozornila ji zlostně a opět dvakrát poklepala holí o zem. „Chci si jen s dervenem promluvit, nic víc, nic míň. Nepřišla jsem mu ublížit.“ Vera, očividně zastrašena, ke mně vyslala omluvný pohled a pomalu sešla pod schodiště. Zastavila se kousek od dvou strážců, kteří vicesenátorku doprovázeli. Ta zatím opatrně, opírajíc se o tenkou hůl, vystoupala nahoru. „Je zde místnost, kde bychom mohli být sami?“ ptala se ostrým hlasem a holí dvakrát uhodila do země natolik silně, že to muselo být slyšet až v Olymposu.

— 100 —

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238544