Náhoda (Ukázka, strana 99)

naše chemiky. Civilisté by neměli do vojenských záležitostí strkat nos!“ Zvedl telefon a uvedl věci do pohybu. Jakmile oba vyšli z kanceláře, tak zrovna do brány vjela kapitánova oktávie, ze které začali vystupovat další civilisté. Major se obrátil na kapitána Pěkného a ostře vyštěkl. „Co tu, kurva, pohledávají další civilisté?!“ „Já jsem pro ně poslal. Jeden z nich je náš zaměstnanec, který psal to hlášení a druhý je místní pamětník, bývalý střelmistr a vojenský pyrotechnik, který nám zřejmě řekne něco, co zatím nevíme.“ Důstojník jen zaskřípal zuby a šel rychlým krokem instruovat své podřízené. Za chvíli se vrátil za kapitánem Pěkným. „Kdo z těch civilů je ten pamětník, ať se něco nového dovíme.“ Z jeho hlasu byl cítit sarkasmus, protože si od takového kmeta nic nesliboval.

Kapitán zavolal starostu, u kterého byl reálný předpoklad, že si z jeho vyprávění zapamatoval více, než jeho vypravěč. Vzal je oba stranou, aby jeho vyprávění slyšeli jen oni čtyři. Po vzájemném představování se posadili do malé pergoly, kterou si vojáci postavili, aby v době volna, měli kde hrát karty. Sotva dosedli, tak se major Navrátil netrpělivě obrátil na pamětníka. „Pane Svoboda, tady pan starosta se zmínil, že vy jste byl u toho, když tady v pětačtyřicátém přijeli nějací Němci a něco tady Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238489

dovezli. Můžete to nějak upřesnit?“ Stařík si chvilku mnul bradu, jako by si chtěl vychutnat tu chvilku své důležitosti. Nakonec začal ze široka vyprávět, co se té noci v dubnu 1945 událo. Když se dostal k místu, kdy vojáci začali nosit bedny do pevnosti, tak jej najednou policista zarazil. „Nevíte, jestli na těch bednách nebylo něco napsáno?“ Václav Svoboda se na něj zamračil, protože neměl rád, když mu někdo skákal do řeči. Svraštil obočí a zatvářil se, jako by si chtěl vzpomenout. Najednou mu to zapálilo a pomalu řekl. „A víte, že máte asi pravdu?“ Policista ihned nechápal, v čem má pravdu a rychle dodal. „Vzpomněl jste si na něco?“ Stařík se na něj ostře obrátil. „Já si nemusím na nic vzpomínat, já to vím! Na jedné z beden jsem zahlédl písmena napsány bílou barvou,“ odpověděl nevrle. Nikdo už nechtěl položit otázku, o jaká písmena šlo, aby se důchodce neurazil. Několik vteřin bylo ticho a nakonec si stařík vzpomněl. „Bylo tam velkými písmeny napsáno IG FARBEN-DEGESCH. Kapitán Pěkný a major Navrátil si vyměnili pohledy a hned jim bylo jasné, že se v bednách nemohla nacházet běžná munice. V tom uviděli, jak policisté u vjezdu do objektu obstoupili bílou oktávií. Ze které vystoupil doktor Vlach a něco jim důrazně vysvětloval. Kapitán vyskočil z lavičky a rozběhl Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238489

se k nim. „Počkejte mládenci, pusťte jej dovnitř!“ vrazil mezi ně a první, na co se zeptal, bylo. „Tak co? Jak na tom je pan František?“ Doktor jen potřásl hlavou a řekl. „Teď už snad dobře, ale já jsem přišel na něco daleko horšího!“ Kapitán se zarazil a dodal. „Zaparkujte uvnitř a přijďte za námi,“ a ukázal na trojici, která je sledovala z pergoly. Jak přišel za nimi, tak jej kapitán představil. „To je doktor Vlach ze záchranné služby, který zasahoval u kolapsu pana Františka. Přijel nám říct něco důležitého.“ „Major Navrátil z vojenské policie. Co máte důležitého?“ netrpělivě vyzval doktora. „Asi jsem přišel na příčinu Františkova kolapsu a změnu jeho chování!“ odpověděl s důrazem v hlase. Major se podíval na kapitána a o poznání klidně jej vyzval. „Tak povídejte.“ Doktor Vlach se posadil vedle kapitána Pěkného a spustil. „Už delší dobu se zajímám o vojenskou historii lékařského hlediska.

Zejména o vývoj látek, které se používaly v první a druhé světové válce k léčení, ale také k zabíjení lidí. Příznaky, které se objevily u pana Františka, mě celou cestu do nemocnice vrtaly v hlavě, tak jsem doma hledal v historických materiálech a objevil jsem jednu zajímavou větu v projevu Adolfa Hitlera na začátku roku 1945 v Norimberku.

Zmínil se o chystaném úderu na východní frontě, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238489