Temný mužský stín se odlepil od kmene, zdálo se, že hlava, skrytá kapucí, se dívá do okna na Sáru. Nebyl to stejný přízrak, jako v zahradě, byla si tím skoro jistá. Téměř přestala dýchat, jakoby se tak mohla stát neviditelnou a pomalu začala couvat od okna. Temná postava se otočila a odcházela ulicí. Sára o něco v té tmě škobrtla, a když se znovu podívala z okna, na konci ulice se v té chvíli rozplynul mlžný stín. Srdce jí tlouklo až v krku. Kdesi za ní se potichu otevřely dveře a vzápětí ji někdo táhl za ruku do bytu. Volnou rukou si stihla zakrýt ústa, aby ještě utlumila výkřik. „Sáro, to jsem já. Kdy se mě konečně přestaneš lekat? Z čeho jsi tak vystrašená?“ Znělo to jako výčitka, ale ona byla stále ochromená strachem a nedokázala odpovědět. Našlapovala na špičky a šla za Patrikem do pokoje, který před pár lety dobře znala. Téměř nic se tu nezměnilo. Jen na jedné posteli chyběly lůžkoviny. Pocítila šílenou únavu. Na malém stolku stál talíř a na něm dva chleby namazané máslem. „Promiň, nic jinýho jsem nenašel“, řekl Patrik, který zřejmě sledoval směr jejího pohledu. „To je dobrý, já ani nemám hlad.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238486