„Mnoho-li vás? A slyším koně?“ „Zchromlého, pane. Jinak jsme čtyři. Má choť a já jsme staří Britové a s sebou vedeme jednoho jinocha neochmýřeného a jednoho němého prosťáčka, které jsme získali od jejich saských příbuzných.“ „Pak tedy přistupte blíž, přátelé! Rád se s vámi podělím o chléb a vy už jistě bažíte po odpočinku, tak jako já bažím po vaší společnosti.“ „Půjdeme za ním, Axle?“ zeptala se Beatrice. „Navrhuji tam jít,“ chopil se slova Wistan, než mohl Axl odpovědět. „Nepředstavuje pro nás nebezpečí, působí už poněkud věkovitě. Přesto raději znovu sehrajeme naše předchozí představení. Povolím čelist a budu tupě čučet.“ „Ale vždyť má na sobě brnění a je ozbrojen, pane,“ namítla Beatrice. „Určitě máš vlastní zbraň v pohotovosti, když je zabalená na koni mezi houněmi a koflíky s medem?“ „Mému meči je dobře v úkrytu před slídivými zraky, paní. Až ho budu potřebovat, najdu ho včas. Mladý Edwin podrží kobylu za uzdu, aby se ode mě příliš nevzdalovala.“ „Jen blíž, přátelé!“ křičel muž, aniž změnil svůj strnulý posez. „Tady vám nic nehrozí! Jsem rytíř a Brit jako vy. Ve zbroji, toť pravda, avšak přistupte blíž a sami uzříte, že jsem jen starý vousatý blázen. Ten meč a brnění nosím toliko proto, že jsem tím povinován svému králi, velikému a milovanému Artušovi, který je už dlouho v nebi, a určitě je to bezmála zrovna tak dlouho, co jsem naposled rozlícen tasil. Mého starého válečného oře Horáce vidíte tamhle. Tak dlouho mu bylo úpět pod tíhou všeho toho plechu. Pohleďte naň, nohy vybočené, hřbet propadlý. Ó, já vím, jak trpí pokaždé, když naň vsedám. Má však šlechetné srdce, můj milý Horác, a vím, že by neměnil. Tak putujeme, v plné zbroji, ve jménu našeho velkého krále, a putovat nepřestaneme, dokud oba budeme v stavu učinit další krok. Pojďte, přátelé, nic se mě nebojte!“ Zabočili na mýtinu, a když se blížili k dubu, Axl viděl, že rytíř opravdu nepůsobí nikterak hrozivě. Vypadal velmi
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238455