osamělým vdovcem, odmítaje bolestnou vzpomínku, k níž byl současně pevně připoután. Po čase se však život v osamění, pro který se sám rozhodl, stal nesnesitelným, a tak se jednoho dne vydal do městského nalezince a osvojil si tam jedno z právě narozených dětí. Na památku šťastných chvil i včel, které k nim neodmyslitelně patřily, nechal maličkou pokřtít jménem Melita, a jelikož byl nyní již patřičně bělovlasý, nechal ji, aby mu říkala dědečku. K její radosti začal dokonce opět i zpívat, což by se mu v případě synka asi stěží podařilo. Snad proto se také rozhodl pro holčičku, třebaže v klukovi mohl vychovat svého následníka. To jej však netrápilo; vždyť kde najít jistotu, že by opravdu následoval jeho dráhu? Takové přemítání bylo zbytečné, věru zbytečné, jelikož zanedlouho se ukázalo – byť neblahá válka Německa se státy Dohody byla ještě daleko –, že nastala nová doba, doba nepřející řemeslu, nepřející kvalitě, v níž pro stará poctivá pera nabylo místa. Ta se nyní prodávala v každém papírnictví, laciné rycí fabrikáty, tvrdé, nepoddajné jako ostrá špička nože, nevyvážená kružítka, s nimiž i sebecvičenější ruka nesvede pravý umělecký nárys, ledabylé kusy, tu s příliš těžkými, tu příliš lehkými klouby, tu s tlustou, tu s tenkou šroubovicí... kdo by se chtěl takto snížit! Dílnu i obchod raději zavřel; přitom ony fabrikáty nebyly o nic levnější než jeho zboží a kdyby chtěl, mohl prodejní cenu beze všeho udržet. Jenže ta nová generace nedokázala rozlišit pero od pera, nikdo nebyl schopen precizně vyšrafovat, nikdo si nedal tu námahu, to se spíše použila kdejaká laciná vodová barva, která se nanesla na vyznačenou 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238451